Nejen feministky, i řada dalších žen protestuje, když jsou ženy v reklamách nebo filmech zobrazovány stylem všeobecně hloupá blondýna. Stěžují si na diskriminaci v zaměstnání a na muže. Na stránkách svazu mužů je přitom řada článků popisujících diskriminaci mužů.

Kéž by neexistovala žádná diskriminace.

Jenže útok médií a především reklamního průmyslu se stupňuje a prodej a konzumace je alfou a omegou dneška, ať to stojí co to stojí. A kde brát další a další vtipné nápady na prodej prádla, vložek, pracích prášků nebo léků?

Jedna televizní reklama ukazuje ženu ve sprše, která mimo záběr komentuje výhody depilovacího krému. Záběr: lýtka namazána krémem, ve sprše s krémem jdou dolů i chloupky. Střih, ruka krásného mladého muže přejíždí po ženině hladkém lýtku, střih, oba ve vášnivém objetí spolu padají za pohovku (asi „vtipná“ metafora následného sexu), a pak pointa: „Kéž by každý pocit trval tak dlouho…“ zní ženský komentář a divák vidí modelku, jak sedí na pohovce, a opřen o její rameno s pootevřenou pusou, spí, tedy téměř „chrápe“, její milenec.

Pro ty, které(ří) to neviděly(i): Kéž by každý muž vydržel souložit tak dlouho, jak si ženy přejí… jenže ono to nejde. Muž je evolucí naprogramován, aby po předání genů, tedy spermií, usnul. Jeho mozek je vypnut. Obnovuje síly (aby mohl znovu na lov jelena nebo předat geny). Právě tak je (racionální) mozek ženy „vypnut“ (rozuměj: ovlivněn hormony) od třetího měsíce těhotenství, při orgasmu, v druhé polovině menstruačního cyklu atd.

Nechutný vtip dehonestující muže je přece právě tak nechutný, jako primitivní vtip dehonestující ženu. Kéž by byla každá žena, tak citlivá na sebemenší „nerovnoprávnost“ ze strany mužů vůči ženám, právě tak citlivá na zesměšňující vtípky, situace a poznámky vůči mužům!

Jděme dále: kéž by každá žena odolala a nekupovala ani různé ty své časopisy a magazíny.

Některé mé články občas zveřejní i portál Babinet. Omylem jsem kliknul na link na časopis Cosmopolitan, a už se to valilo: „Osm horších chlapů než je ten váš. Nekonečný orgasmus – dopřejte si jich více za sebou. Udělejte mu masáž podpaží – je to cesta do ráje. Vzali jsme se a vraždili jsme spolu. Co je to za zápach? Sexy krasavci: co myslí, když říkají. Takhle jsem se střetla s jeho bývalou. Rebecca: jsem mystická mutantka…“

Jako by z monitoru vychrstl kbelík špíny… Při letmém pročítání uvedených titulků jsem tak k pobavení své ženy začal křičet, mávat obranně rukama, a raději honem překliknul zpátky, do bezpečí.

Ono to vůbec není tak nevinné, jak se to zdá být. A hned ve dvou rovinách.

V té celospolečenské nás konzumem ukolébávají, „protože nám přece nemohou říkat, že za pár let nebudeme mít v zimě čím topit v teplárnách nebo že benzín bude stát 200 korun za litr“ (píše trefně a odvážně Jan Kalous v Britských listech).

V té individuální rovině poslední dobou slýchám stále častěji od svých dlouholetých známých, které jsem dlouhá léta neviděl, že jsou čerstvě rozvedeni. Oj oj, zoufám si, protože je obvykle oba dobře znám, a vím, že k sobě patří – a je jasné, že kdyby si ta žena místo ženského časopisu přečetla nějakou tu současnou knihu o rozdílech mezi muži a ženami, a zvláště o tom, jak muži ZCELA JINAK vnímají, co ženy říkají a myslí si, že říkají, byli by stále spolu. Posíleni i o případné společně prožité krize.

Kéž by ženám docházely souvislosti jejich počínání, a došlo jim, že jako každý člověk jsou sice podvědomě puzeny sledovat trendy, tedy mít to, co má ta druhá (a v opačném extrému těch bohatých mít a nosit to, co žádná nemá), ale že podlehnout reklamě a zvyku „si užít“, a například si dát svou kávičku znamená, že na její „výrobu“ bylo spotřebováno 20 000 litrů vody! Přesně spočítáno, jediný šálek kávy si vyžádá 1120 šálků vody a dalších 509 šálků potřebných k výrobě jedné lžičky cukru. Pro zajímavost, na jedno bavlněné tričko, kterých mají takovéto ženy ve skříních desítky (no nekupte to, když je to zlevněné) se spotřebuje 7000 litrů vody.

A dále: kéž by některé na muže rozezlené ženy, které si říkají čarodějky a dokonce „léčí“ klientky na základě vlastních negativních životních zkušeností, přestaly šmahem vinit i posly (dobrých zpráv) a napadat kdejakého muže, včetně těch, kteří ženy informují a před ostatními brání (viz internetové diskuse na různých ženských adresách, a i na svaz-muzu). Jak mi tyhle bojovnice „dávají na frak“ v diskusích na internetu! Jedna taková mi nedávno zle vyčinila, jak se opovažuji nařizovat ženám, jak mají být víc ženami!

Kéž by si místo v ženských časopisech o nekonečných orgasmech všechny ženy, nejen feministky a pracovnice různých těch genderových institucí, četly raději v knihách, které napsaly zkušené chytré a podnikavé ženy pro ženy (např. C. Blackledgeová: Vagina, M. D. Piontek: Ženské klenoty a Tao a síla ženské sexuality, Ch. Northrupová: Žena - tělo a duše).

Kéž by ženám, a hlavně feministkám, docházelo, co píše Pionteková, že totiž „nejhoršími nepřáteli jsme my ženy samy sobě“, a že ženy „potlačují své ženství, když fungují podle mužů, brání svým pocitům, když své ženství necítí, ale analyzují je a hovoří o něm, když se orientují na cizí pravdy a vyčtené moudrosti a když žijí povrchně a se zaměřením navenek.“

Kéž by…