Herečku Annu Letenskou už asi znají zejména milovníci starých filmů a zájemci o historii. Možná bezmyšlenkovitě projdeme ulicí, která nese její jméno, aniž si uvědomíme, kdo tato žena byla a čím si zasloužila, aby se na ni nezapomnělo.

Anna Letenská se narodila v Nýřanech 29. srpna 1904 v herecké rodině manželů Svobodových. Herecké prostředí jí proto nebylo cizí. Již v roce 1919 získala své první angažmá u divadelní společnosti Suková-Kramelová. Následně působila v divadle v Českých Budějovicích a ve společnosti Oty Alferiho. Na angažmá v Třeboni poznala svého manžela herce Ludvíka Letenského a v jednadvaceti letech se za něj provdala. Za rok po svatbě přišel na svět syn Jiří. Po několika angažmá v různých divadlech se v polovině třicátých let rodina přestěhovala do Prahy. Zde vystřídala několik souborů, až se jí podařilo zakotvit v činohře Městského divadla na Vinohradech. V té době si již zkušené herečky všimli i filmoví režiséři.

V soukromém životě to však již bylo horší, a proto se manželé rozhodli, že se v roce 1940 rozvedou. Zůstali však dobrými přáteli. Letenská následně brzy poznala další osudovou známost. Tou byl architekt Václav Čaloun. Vzali se v říjnu 1941 a jejich život vypadal velice šťastně. Zanedlouho však měla idylka skončit. Její manžel Václav již za svobodna při svém pobytu na Slovensku pomáhal lidem pronásledovaným nacisty a během pobytu v Praze se také tady zapojil do pomoci. Byl rovněž aktivní v Sokole a seznámil se zde s MUDr. Břetislavem Lyčkou. Je jisté, že Čaloun věděl o odbojové činnosti MUDr. Lyčky. Právě Lyčka totiž pečoval o Jozefa Gabčíka, když si při seskoku pohmoždil nohu, a 27. května 1942 ošetřoval i zraněného Jana Kubiše, kterého při atentátu na Heydricha zranila na obličeji střepina.

Zda o odbojové činnosti svého manžela věděla i Letenská, dodnes nevíme. Když po atentátu došlo k zatýkání, byli včas varováni i Lyčkovi. Františka Lyčková přišla před odjezdem na Moravu, kde se měl ukrýt, do bytu k Čalounovým, kde přespala. Útěk se jí však nezdařil a ráno byla zatčena na Hlavním nádraží v Praze. O tom, kde se skrývá její muž, nevěděla - nebo to neprozradila. Ten se 21. července zastřelil, protože neměl žádné jiné východisko. Po tvrdém výslechu prozradila, kde přespala, a tak 17. března byl zatčen Čaloun a Letenská byla předvolána na gestapo. Po výslechu byla překvapivě propuštěna a směla dále natáčet film Otakara Vávry Přijdu hned. Musela se však na gestapu denně hlásit. Záměr policie byl asi Letenskou sledovat, zda se s ní nebude kontaktovat někdo z odboje. Tato situace trvala až do 2. září 1942, kdy byl film dokončen. Když se druhý den Letenská znovu hlásila v Petschkově paláci, byla zatčena a převezena do věznice na Pankráci. Začátkem října byla spolu s dalšími vězni převezena do Terezína. Možná netušila, že mezi nimi je i její manžel. O popravě manželů bylo rozhodnuto bez jejich přítomnosti a možnosti obhajoby stanným soudem. O tomto rozhodnutí nevěděl nikdo z odsouzených.

23. října 1942 byli manželé transportováni do koncentračního tábora Mauthausen. I popravu nacisté připravili záludně. Letenská byla odvedena do takzvané ordinace a byla vyzvána, aby se postavila k měřícímu zařízení. Kat skrytý za stěnou pak štěrbinou vystřelil přímo do týla. Bylo 24. října a vyhasl tak život nadějné herečky. Její manžel byl popraven společně s dalšími odsouzenými ve stejném táboře o tři měsíce později. Její syn naštěstí unikl stejnému osudu, protože bydlel u prvního manžela Letenské, který se o něj i nadále staral.

Po válce byla Anna Letenská vyznamenána in memoriam Československým válečným křížem. 30. listopadu 1947 byla odhalena její busta umístěná na prvním balkoně ve Vinohradském divadle. Osud Anny Letenské se také stal námětem pro povídku Norberta Frýda Kat nepočká a režisér František Filip podle ní natočil v roce 1971 stejnojmenný film v hlavní roli s Jiřinou Bohdalovou.

 

Napsal Petr Matura

foto: Wikipedia