Při pohledu z okna na nádherně vybarvenou přírodu se mi vybavují loňské prázdniny. Strávila jsem je se svým přítelem Hanušem na odlehlém konci jedné vesnice, skoro by dalo říct, že to byla polosamota, v dřevěné starobylé chaloupce po jeho prababičce.

Já zatím ještě studuju, Hanuš pracuje krátce, a tak nemáme peněz nazbyt. Chtěli jsme být prostě jen spolu, tak jsme to zkusili takhle.Brzy ráno každý den odcházel Hanuš do práce a já začínala svůj den s vonící kávou v malé, pěkné zahrádce pod lesem.

Pak jsem za zpěvu ptáků vyprala ručně v potůčku naše prádlo, které jsme zrovna zašpinili, a rozvěsila ho na šňůru vedoucí od třešně ke švestce. Do večera vždycky krásně uschlo a ještě navíc svěže vonělo. Nakonec jsem v klidu a neskutečné idyle poklidila v chaloupce, vynesla jsem ven na sluníčko duchny, přehodila je přes plot a nechala je vyvětrat. Na kachlových kamnech jsem uvařila něco dobrého. Hanuš si to vždycky pochvaloval a mně to dělalo ohromnou radost. Pro někoho možná až primitivní život, pro nás dva, zamilované a šťastné, ráj na zemi.

Jednoho krásného dne jsem se rozhodla, že svého miláčka překvapím a upeču mu nějakou dobrůtku. Rozhodla jsem se pro šátečky z lístkového těsta plněné čokoládou. Nikdy jsem to sice nezkoušela, ale co na tom? Odhodlaně jsem se tedy pustila do díla. Péct v kachlových kamnech jsem si netroufla, zato v malé komoře za chaloupkou jsem objevila funkční plynovou troubu. Jelikož byla chaloupka vybavená jen tím nejnutnějším, nezbývalo mi než začít trochu improvizovat. Místo válečku na těsto jsem použila láhev od piva a vál skvěle nahradila čistá igelitka. Těsto jsem rozkrájela, naplnila čokoládou a vytvořila úhledné šátečky. Dala jsem do trouby první várku a o chvilku později jsem vytáhla příšerné papuče s vyteklou čokoládou. Chtělo se mi brečet a zuřit zároveň. Všude se šířil puch připálené čokolády. K oknům jsem otevřela ještě dveře, aby ten puch nebyl cítit, až přijde Hanuš, pěkně by si mě dobíral! No jo, ale co dál? Umyla jsem plech a rozhodla se dílo dokončit,snad to bude jedlé? Vychladlé šátečky jsem pružně přejmenovala na puffiny. Ze spodní strany jsem odrýpla zuhelnatělou vrstvu čokolády a vzápětí přišel do světničky soused.Prý co to peču a jestli to tak opravdu má vypadat. S tváří pokerového hráče jsem tvrdila, že ano, že je to francouzská specialita, ať jen ochutná.

Večer přišel Hanuš domů a už od dveří se domáhal svých puffinů. Když jsem se ho překvapeně zeptala, jak to ví, že jsem pekla, se smíchem mi vysvětlil, že se stavil v hospůdce ?na jedno? a slyšel od chlapů, že jsem pekla něco moc dobrého. Prý to bylo cítit pět kilometrů daleko.

Originální způsob seznámení.

Před dvěma lety se moje teta, která je vcelku rázná žena, rozhodla, že přiměje mého tehdy sedmnáctiletého bratránka Ríšu k absolvování tanečních. Chudák Ríša se vzpouzel, jak to šlo. Považoval to za promarněný čas, který mohl strávit u počítače. Navíc to nemožné oblečení! Co si ale teta zamane, to se i stane, jako tenkrát. Přišel den D a Ríša stanul na tanečním parketu. Ačkoli se s žádnou slečnou nedomlouval, nebyl to problém, holek je v tanečních vždycky víc než kluků.

Taneční partneři se tedy střídali, aby si všichni zatančili. Teta, která Ríšu první hodinu ?obětavě? doprovázela (pravý důvod byl ten, že odhadla jeho zaječí úmysly), se mohla spokojeně usmívat.

Ríša odpochodoval předepsané tance a duší byl úplně někde jinde? asi bloumal svým kybernetickým světem. Po pár lekcích, kdy každý jakžtakž zvládl kroky základních tanců, přišla první prodloužená. K tetě se tehdy připojila její sestra, moje maminka a Ríša tajně zuřil.

Hned před začátkem se posilnil z placatice domácí slivovicí, kterou ho solidárně vybavil strejda. Posilňoval se vydatně o přestávkách, asi aby to vypětí přežil. Jak postupoval čas, všimla si i teta, že něco není v pořádku.

Po přestávce Ríša zmizel, marně ho teta hledala. Do konce prodloužené se už neobjevil. Teta, pološílená strachy o rodinného mazánka, se vydala domů s jedinou myšlenkou, že už je třeba Ríša doma. Pravda ovšem byla taková, že se na taneční křepčení svého kamaráda přišli podívat spolužáci a spolužačky,kteří hned o přestávce odvedli kamaráda do Pekla, což byl bar v suterénu kulturního domu. Přece ho nenechají trápit se na parketu, že? Dopadlo to tak, že Ríša dorazil domů /spíš ho dovlekli kluci/ po třetí hodině v noci, kdy už tetu chytal fantas.

Po pár dnech se tetě podařilo Ríšu přesvědčit, aby dívce, s níž ten večer tančil, koupil kytici jako omluvu za to, že až do konce prodloužené neměla s kým tančit. Problém však byl v tom, že Ríša si nepamatoval, s kým ten večer tančil. Zeptal se tedy kamarádů a ti mu se smíchem poradili, že onou dívkou je drobná dlouhovlasá blondýnka s brýlemi.

Před začátkem další hodiny taneční podupával Ríša před kulturákem s kytkou v ruce. Plný trémy přistoupil k první blonďaté dívce, která šla po chodníku. Ta zůstala s otevřenou pusou zírat. Tak tam proti sobě stáli a pak se začali bláznivě smát. Ukázalo se, že ona blondýnka vůbec nechodí do tanečních, právě byla na cestě ke kamarádce a nečekaný dárek ji zaskočil.A tak se bratránek seznámil s milou a sympatickou slečnou Karolínou.