Připadá mi, že mám kolem sebe zeď. Všichni mi připadáte sebejistí, hájíte si to svoje. Já pořád pochybuji, jestli to, co dělám, je dobře. Pochybuji o svém názoru. Někdo něco řekne, a já se svého názoru musím vzdát. Sebemenší neúspěch mě odradí - vždy jsem všechno vzdala již při prvním neúspěchu. Pořád na něco čekám - na nějaký zázrak. Přitom vím, že nebude... Karla
Karla je nenápadná, nevýrazně upravená. Svobodná, bydlí u rodičů v rodinném domku. Je jí 28, je inženýrkou ekonomie. Velmi náročná, ale dobře placená práce u světové účetní firmy. V práci obstává. Víme vůbec o tom, co se odehrává v nenápadných, dobře fungujících lidech okolo nás?
Konzultace 1 (listopad)
Karla: Co mám povídat?
Terapeut (PhDr. Jiří Tyl): Povídejte, co chcete.
K: Já nevím, co mám povídat u psychologa - nevím co se ode mě očekává...
T: Hm - to vypadá, jako byste představila svůj problém v jedné větě.
K: Jak to myslíte?
T: Nevím, co se ode mě očekává.
K: Vůbec nevím, jak se toho zbavit. Pořád se srovnávám s ostatními, a cítím se méněcenná. Už na základní škole jsem byla mimo kolektiv - taková divná, extrém. Období na gymplu bylo hrozné - stres, napětí, strach. Na vysoké to bylo trochu lepší, ale ne moc. Do žádného kolektivu jsem nikdy nezapadla. Přitom se pořád kontroluju. jestli zapadám. Děs.
T: Nikdy jste si s nikým nehrála, nepovídala, nechodila...
K: Moc ne. Vždycky jsem si přitom připadala nesvá. Jenom...
T: Ano?
K: Od mládí jsem chodila na volejbal. Mimo hřiště jsem byla divná, jako všude, ale holky to tolerovaly. Na hřišti jsem byla úplně jiná - skoro divoká. Chodila jsem pro každý míč a smečovala jako blázen. Pak jsem se chvíli po zápase cítila skoro dobře, než se zase šlo domů...
T: Jakoby jste se mohla úplně utrhnout, protože to sportovní nasazení je vlastně to, co se od vás čeká?
K: Možná...
T: Takže si nikdo nevšimne, že jste úplně odvázaná a divoká, protože to se právě čeká? Tudíž se můžete utrhnout, a nikdo to nekritizuje?
K: To je přesné. Ale to byly opravdu výjimky, jenom při hře...
T: Zní to, jako byste se omlouvala. Za to, že jste se odvázala?
K: Asi.
T: A zároveň třeba mně za to, že jste zamindrákovaná?
K: To taky. Já se pořád omlouvám, i za to, že vůbec jsem. O víkendu jsem se pohádala s matkou, to je standard. Přišla do mého pokoje, vytkla mi rozházené knížky, a skončila u toho, že jsem v 28 svobodná a že se nediví, že mě nikdo nechce, když jsem taková bordelářka. Když jsem se rozbrečela, vytkla mi, že jsem vztahovačná.
T: Všechno, co řeknete, může být použito proti vám.
K: Tak nějak.
T: A proč vlastně bydlíte u rodičů, když vám je 28 a slušně vyděláváte?
K: Víte, jak by matka vyváděla, kdybych se chtěla odstěhovat?
T: No a? Důležitější je, jak se cítíte vy, když matka vyvádí.
K: Strašně. Dostanu žaludeční křeče, zvracím...
T: To není dost dobrý důvod, proč odtamtud vypadnout?
K: Mám strach, že by to bylo ještě horší...
T: Jak to ještě může být horší?
K: Já nevím. Bojím se.
T: Zkuste o tom do příště přemýšlet.
Konzultace 2
K: Přišla jsem na to, že jsem přespočetné dítě. Když byly starší sestře tři roky, chtěla jít máma do práce. Jenže táta si chtěl udělat kluka...
T: ... tak si udělal vás.
K: Máma mu to dodneška neodpustila.
T: A vám?
K: Takhle mě to nikdy nenapadlo. Dala mě do jeslí, protože musela do práce.
T: Měla vás ráda?
K: Mě se vždycky zdálo, že ne. Ale já jsem byla hrozné dítě. Pořád jsem měla ve všem nepořádek, chodila jsem pozdě, ve škole mi to nešlo...
T: Máte vysokou školu, ne?
K: Mám pocit, že to je nějaké nedopatření.
T: Prosím??
K: Nikdy jsem se neuměla soustředit. Mám zpomalené reakce. Ve škole jsem dávala pozor vždycky jenom ze strachu, aby se máma nerozčilovala. Pořád jsem měla jenom dvojky.
T: Jenom! Slyšela jste někdy termín "porucha pozornosti"?
K: Ne.
T: Nebo "lehká mozková dysfunkce"?
K: Co to je?
T: Těžko se soustředím. Dá mi práci dávat pozor. Nereaguju tak rychle, jako ostatní. Chodím pozdě. Dá mi práci udržet pořádek ve věcech...
K: Co tím chcete říci?
T: Nemohla jste za to, jaká jste.
K: Já mám spíš pocit, že můžu za všecko.
T: I za to, že nejste kluk?
K: Jak to myslíte?
T: Táta chtěl kluka. Odpustil vám, že jste holka?
K: On doma skoro nemluví, všechno namluví máma. Se mnou nemluvil taky. Akorát měl radost, když jsem hrála volejbal.
T: Když jste byla tak trochu jako kluk?
K: Já nevím. Já mám pořád pocit, že si sama před sebou něco nalhávám. Ano, měla jsem pocit, že mě máma nemá ráda, a táta se o mě moc nezajímá. Ale nevím, jestli si to jenom nenamlouvám. Není mi příjemné, když se na takové věci ptáte.
T: Já to nepovažuji za špatnost, že jsem na vás zvědavý. Ptám se proto, abych věděl, co vám vlastně chybí. Bylo nepříjemné, když se třeba máma ptala, co bylo ve škole?
K: Děsné. A stejně nikdy neposlouchala, co jí říkám.
T: Proč tam vlastně pořád bydlíte?
K: Myslela jsem na to od minule. Nevím, jestli bych si sama na vlastní bydlení vydělala. Ani nevím, za kolik se dá sehnat...
T: Můžete přinést Anonci a probereme inzeráty spolu.
Konzultace 10 (prosinec)
T: Tak kdy už konečně probereme ty inzeráty?
K: Napadlo mě, že nechci, abyste mi pomáhal něco hledat. Dala jsem si sama inzerát.
T: Blahopřeji! Příjemně jste mě překvapila
K: Nechci, abyste se mi posmíval!
T: Jak vás napadá, že se vám posmívám?
K: Že se mi to stejně nepovede.
T: Proč by se vám to nemělo povést?
K: Nikdy se mi nic nepodařilo.
T: To už tady bylo. Vysokou školu vlastně ani nemáte atakdále. Čeho se bojíte?
K: Neumím si vůbec představit, jak to říct mámě.
T: Proč byste jí měla něco říkat? Nejdřív si něco seženu a pak se stěhuju, ne? Snad na to nepotřebujete povolení předem?
K: Bojím se, jak bude reagovat.
T: Hm. A potom taky všech lidí, jak budou reagovat na všechno, co dělám...
K: Už mě neštvěte!
Konzultace 17 (leden)
K: Našla jsem si byt!!
T: Sláva! Těšíte se?
K: Moc! Když si ho představím... to je můj nejvnitřnější pocit - vždycky jsem si malovala byt.
Konzultace 26 (březen)
K: Tak jsem 14 dní v novém bytě, a jsem tam hrozně ráda.
T: Raduji se s vámi.
Konzultace 28 (březen)
K: Tak mi matka otrávila i byt.
T: Jak jste jí to mohla dovolit?
K: Jela jsem na víkend k rodičům. A zase výsměch, vzteklé výbuchy.... Proč tam vlastně jezdím?
T: Potřebujete matku ujistit, že i když jste se odstěhovala, že je pořád všechno, jak bylo? Že jí pořád patříte?
K: Byl to pro mě domov - a když tam nebudu jezdit, tak nikam nepatřím.
T: Co vám vlastně chybí, abyste někam patřila?
K: Pocit sounáležitosti s někým.
T: To je dobře, že si to už uvědomujete. Byt už máte, tak se můžeme pustit do toho, jak v něm nebýt sama.
Interpretace
Abychom se stali osobností, musíme se oddělit od mámy. To je dlouhý proces, který odříznutím pupeční šňůry teprve začíná. Někomu se separace podaří v 18, někomu později, někdo potřebuje ještě "duševního porodníka". S Karlou jsme na tom pracovali skoro půl roku, než se odstěhovala.
Karle se stalo, že se něco nestalo. Něco nezbytně důležitého pro vývoj osobnosti: SEPARACE od matky. Jak se vyvíjíme? Nejdřív nejsme. Najednou nějak jsme, ale pořád to nejsme my: jsme součástí mámy. Pak se narodíme: přeříznou pupeční šňůru a jsme odděleni - ale jen co do odděleného organismu a jeho výživy. Pupeční šňůru je jen nitka ve spojení s mámou. Krom toho základního pro život, kyslíku a výživy, je všechno ostatní nepřetržitý celkový kontakt, spojení, objetí. Ale abychom mohli být opravdu sami sebou, musíme vstát a jít - jít od mámy.
U Karly separace jaksi neskončila - jako by se neviditelná pupeční šňůra táhla až z Moravy do Prahy. Byla často nemocná, s vadami, které se musely opravovat (pardon, operovat): pravděpodobně celkově vrozeně oslabená (tj. i nervově). Opakované pobyty malého dítěte v nemocnici zpomalují zrání a upevňují bolestnou touhu po bezpečí u mámy. Také matky dětí, které musejí tímto martýriem projít, to nemají lehké. Čím častěji je dítě nemocné a operované, tím více náloží strachu o svého bobánka. Až si nakonec nevšimnou, že bobánek je slečna už dost velká, ba až dost velká na svojí vlastní rodinu. Ba co hůř, nevšimnou si to oba - hůř pro bývalé dítě, které se své rodiny teprve musí dopracovat.
Někdy je potřeba k dosažení plné nezávislosti několika let psychoanalýzy - i dávno po odstěhování. Staletá zkušenost psychoanalýzy ukazuje, že nejtěžší je oddělit se od matek, které dítě trestají, ponižují, zahanbují a zajišťují si poslušnost vyvoláváním strachu a pocitů viny. Právě dítě, které je matkou nejvíce vystrašené, se cítí nejvíce ohrožené světem vůbec. Dítě, které se cítí ohrožené, které při matčině odmítání cítí, že mu jde doslova o život, se k matce nejvíc přimyká. (Vzpomeňme mýtu o Oidipovi, kterého matka dala odnést do lesa k roztrhání dravé zvěři, a který si pak dokonce vzal tuto matku za manželku.)
Často paradoxně trpí matčinými chybami právě děti, které jsou nedokonalé, neperfektní, a tedy by potřebovaly více péče a podpory než jiné. Jsou to například děti trpící různými poruchami pozornosti a koncentrace, učení a chování (tzv. lehké mozkové dysfunkce). Je jich hodně - každé šesté dítě. I s tolerancí a podporou je jejich cesta k nezávislosti a samostatnosti pomalejší a složitější, než dětí zdravých. Podle současných znalostí jsou tyto problémy asi ze dvou třetin dědičné. Je tedy pravděpodobnost 2:1, že takové "hodné zlobivé dítě" je vychováváno matkou, trpící týmiž problémy s koncentrací, sebekontrolou atd. To byl také očividně případ Karliny matky, impulsivní a s problematickým vztahem s nejbližšími - členy rodiny. Běda, když taková matka (zakoušející nelibě svoji vlastní celoživotní nedokonalost a nižší úspěšnost) si vezme do hlavy, že její dítě to všechno napraví. Že bude výkladní skříní matčiny skvělosti, které ona sama jaksi plně nedosáhla. Teď se teprve z takového dítěte stane opravdový chudák, trpící kromě snížené výkonnosti navíc ještě chronickým pocitem, jaké je nemožné: líné, zlobivé, hloupé, případně všechno z toho. Důsledek: sebejistota a sebedůvěra hluboko pod nulou. A právě taková osobnost, která by si potřebovala k nezávislosti dozrát nejvíce, má také největší práci postavit se opravdu na vlastní.
Milá Karlo,
někdo se vyveze z domova díky vztahům k druhým lidem mimo původní rodinu velmi lehce a samozřejmě. Někdo má tuto cestu ztíženou právě tím, že kvůli problematickým vztahům v původní rodině se nenaučil vztahy vyhledávat, pěstovat a udržovat. Nevěří si, plácá se v tom a s každým nepodařeným pokusem jeho sebedůvěra dostává další ránu. Drží se doma, v tomtéž prostředí, kde jeho problém roste.
Někdy je třeba takového člověka od matky téměř odtáhnout silou. Aby také mohl navazovat jiné vztahy, včetně zdravého vztahu k sobě.
Ušli jsme spolu kousek vaší životní cesty - zrovna těžký úsek přes složitou křižovatku. Rád bych po nějakém čase viděl, jak se vám daří - třeba vás viděl s miminkem, ke kterému byste se, bydlíc s matkou, asi těžko dopracovala. Vy si v tom tradičně nevěříte, ale právě lidé, kteří si svůj vztah s problematickou matkou zpracovali v psychoterapii, bývají těmi nejlepšími rodiči: vědí, které chyby nedělat.
PhDr. Jiří Tyl - klinický psycholog
Vaše názory
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.