Ležela na zádech a bezmocně se zmítala, pod sebou na holé kůži jenom mokrou hlínu a tlející listí. Nevnímala listopadový chlad ani ohnivě zapadající slunce. On na ní ležel celou svojí vahou a rytmicky ji znásilňoval. Dusila se svým vlastním šátkem smotaným do provazu vraženým mezi čelisti a pevně zavázaným za krkem. S každým dalším a hlubším vniknutím ji ještě hruběji sevřel zápěstí a zatlačil je dolů. Jako by ji chtěl do země zatlačit úplně celou. Necítila bolest, jenom strach. Modlila se, ať to skončí, ať to, pro Boha, jenom skončí. Neměla šanci, že by jí někdo pomohl. Podušičkový hřbitov byl naprosto opuštěný, jenom se proti nebi rýsovaly perutě nějakého náhrobkového anděla, který teď rozhodně nebyl jejím andělem strážným. „Panenko Maria, jestli jsi, pomoz mi!“ křičela, samozřejmě pouze v duchu a marně. Začala si přeříkávat otčenáš, jak ji to kdysi naučila babička. Než se dostala k „buď vůle Tvá“, bylo po všem. S funěním se z ní svalil, bleskově ji přitom chytil za krk, jen tak, pro pořádek, nedusil ji.

„Tak vidíš, maličká,“ konstatoval spokojeně. „Napoprvé to nebylo špatný, že ne?“ I když se ptal, nečekal ze zacpaných úst odpověď. „A teď poslouchej. Nejsem žádnej násilník ani vrah. Užili jsme si a půjdem si každej po svým. Tím to končí, jasný?“ S posledním slovem ji od sebe odstrčil a vstal. „A kdyby sis to chtěla zopakovat, tak zase pošli mail. Rád ti vyhovím,“ dodal samolibě. A potom se už jenom otočil a šel pryč a za chvíli byl pryč úplně.

Ještě chvíli ležela na zemi. Prach jsi a v prach se obrátíš, napadlo ji ne úplně nelogicky. Jsem Sabina Hromádková, jsem Sabina Hromádková, opakovala si v duchu. Rytmus vlastního jména ji vracel do reality. Konečně vstala, otřepala se, v rámci možnosti upravila. Věděla, že už není panna, a doufala, že není ani těhotná ani nakažená aidsem nebo něčím jiným. Po stehnech ji stékalo sperma a krev. Cítila se hnusně, hnusně, hnusně. A v duchu přísahala, že udělá všechno pro to, aby se Romantik z internetového chatu, který se projevil tak neromanticky, jednou cítil ještě o poznání hůř.

Jakmile došla k tomuto rozhodnutí, ulevilo se jí. Pomalu šla hřbitovem k východu a v duchu už začala na svém plánu pracovat.

Bod jedna. Může si za to sama, ale jenom částečně. Když až do jednadvaceti čekala na toho pravého, není divu, že ho tak snadno po internetu objevila v Romantikovi. Vzhledem k jeho přezdívce právem očekávala kus romantiky a pro svoji nezkušenost neprohlédla, jaká lest a past to byla.

Bod dva. Zarazila se. Ne, teď nebude nic dál řešit. Hlavní je, že přežila a dál se prostě uvidí. Jako vždycky.

Následující dny plynuly mírně a poklidně. Snažila se chovat a vypadat normálně. Šlo to kupodivu snadno jak u rodičů, tak i v práci. Podezřívavá matka si dávno na její podivné nálady a nenálady zvykla a nepřikládala jim žádnou váhu. Otci to bylo v podstatě jedno. Všechny dospělé ženské byly podle něj těžce náladové a na chování dcery tak neshledával nic podivného. V práci se všichni ptali na práci – kdy budou faktury, kde jsou podklady a zápisy z porady a celý ten sekretářský krám, nemilovaný, leč nutný k obživě. Chvíle kradené na internetu patřily k těm mála slastným okamžikům. Dříve kradla čas pro různé počítačové pasiánse, nyní pro internet a chat. Svým způsobem bylo osudové shledání s Romantikem spravedlivým trestem. Nechtěla by vidět ten účet, kdyby jí ho zaměstnavatel za internet náhodou předložil.

Prvních pár dní jí ty tolik milované ukradené minuty zhořkly natolik, že nenašla odvahu podívat se na internet a zase se vrátila k pasiánsům. Kladla osmičky na devítky a káry na káry, mechanicky, jako stroj, a přitom přemýšlela, přemýšlela, přemýšlela. Z pasti, v níž se ocitla, musí přece být nějaká cesta. Pravděpodobně se dějí věci pravděpodobné a pouze výjimečně věci vyjímečné. Takže s největší pravděpodobností není ani těhotná ani nemá AIDS.

Když se díky volně prodejným těhotenským testům dozvěděla, že těhotná opravdu není, začala se cítit natolik dobře, že se vrátila i k internetu. Cvičně se připojila ke svému chatu a když tam uviděla čerstvé hlášky od Romantika, zase vycouvala.

Podívala se na datum svého posledního připojení a na následující dny, nikdo se po ní nesháněl, nikomu nechyběla. Romantikovi asi nejmíň ze všech.

Potom začala hledat něco o AIDS. Zatím se nesebrala natolik, aby šla na testy a také na ně ještě bylo nespíš brzy. Spustila hledání, sem tam si kousek něčeho přečetla, vrátila se zpátky. Za chvíli měla AIDSu prozatím dost. Napadlo ji ještě do hledacího okénka vyťukat znásilnění. Množství odkazů, které naskočily, ji docela překvapilo. Zřejmě to bude větší problém, než se zdá.

Soustředila se jen na organizace pomáhajícím obětem zločinu a znásilnění. Bílý kruh bezpečí, La Strada, Atol, Klub anonymních znásilněných, skupinová terapie, nic z toho ji neoslovilo. Udělali si z toho pěknej byznys, napadlo ji. Tak ještě poslední kousek, než se šéf vrátí z oběda. www.sigillum.cz. Nápadité stránky se šlehajícími plameny ji zaujaly na první pohled stejně jako titulek: „Chcete, aby se Váš nepřítel smažil v plamenech pekelných?“ Pěkná recese. Kéž by něco takového pro takové hajzly opravdu existovalo. Klikla na ano a bylo to víc než pouhé kliknutí. Byl to jasný a nadšený souhlas. Na obrazovce naskočil další text.

„To se může snadno stát. A vás to nebude vůbec nic stát. Tedy – téměř nic. Jen kapku krve. Rozhodnout se ale musíte sami. Až se rozhodnete, klikněte sem. Vaše rozhodnutí je nezvratné. Važte proto bedlivě.“

Sabina hleděla na stránku a horečně přemýšlela. Je to jenom recese. Pouhá recese. Peklo přece není. Bohužel. A on také s ničím neváhal. Zaslouží si to. Za mě i za ty ostatní. A aby už nemohl nikomu ubližovat. Přejela kurzorem na slovo „sem“, kde měla kliknout. Zářilo jasně rudými písmeny uprostřed velké pěticípé hvězdy orientované jedním cípem dolů. Aby nikdo neměl nejasno v tom, s čím si zahrává, byla do hvězdy vkreslena ďáblova tvář i s rohy. Klikla. Hvězda se rozhořela plameny. Na obrazovce se objevil nápis: Sigillum, společnost s ručením neomezeným, děkuji za vaši objednávku.

Dobrej fór, říkala si ještě odpoledne, když si brala tašku a kabát a chystala se domů. Jedním kliknutím poslat toho bídáka rovnou do pekel. Je to ale stejně všechno blbost. Jak mohou vědět, o koho jde, když jeho jméno ani jednou nepadlo? Ale aspoň se mi trochu ulevilo. Zvláště tedy pokud sem od něj opravdu chytla AIDS. Hajzl jeden.

Celkem bezmyšlenkovitě, ale pořád rozzlobená, šla ze schodů. Jak může dlouho trvat, než člověk tohle trauma překoná? K čertu s ním. Vyšla na ulici. Bylo sychravo a nevlídně. Začínal typický pražský blátivý prosinec. Spěchala tou ohavnou slotou domů, těšila se na horkou vanu, večeři, televizi, knížku a postel. Kdyby se tak celá zima dala prospat.

Tak byla zaujatá sama sebou, že si nevšimla velkého černého vozu, skoro limuzíny, který se plazil podél chodníku. Nakonec ji auto předjelo, zastavilo, vystoupil z něj vysoký štíhlý muž a zamířil k ní. Že by další Romantik? Křivě se pousmála.

„Madam,“ oslovil ji neznámý cizinec, „vaše nedůvěra není na místě. Jsem zástupcem firmy Sigillum, kde jste dnes ve 12,14 učinila závaznou objednávku. K vaším službám,“ řekl trochu teatrálně, zjevně se uklonil a zavířil dlouhým černým pláštěm. „Mohu vás pozvat na kávu – nebo na cokoliv chcete? Samozřejmě na náklady naší firmy. Za to, co jste prožila, si zasloužíte trochu péče.“

Sabina pohlédla do jeho černých uhrančivých očí a věděla, že by pozvání přijmout neměla. „Madam, nemusíte se ničeho obávat. Naše firma je tu proto, aby pomáhala takovým, jako jste vy.“

Krátce kývla hlavou. „Dobře. Za rohem právě otevřeli něco nového. Můžeme zajít tam.“

„Jak si dáma přeje,“ pravil cizinec.

Těch pár společných kroků netrvalo snad ani okamžik. Po pravdě řečeno, Sabina ani nevěděla, jak je ušla. Teprve v šatně měla možnost si neznámého cizince pořádně prohlédnout. Jižní typ, k tmavým očím patřily i černé vlasy a pravidelné rysy. Stáří? Kdo by si troufal ho odhadnout. Snad kolem třiceti, rozhodně ne více než čtyřicet.

Večer měl standardní průběh. Konečně se dočkala oné tolik kýžené romantiky. Svíčky, hříšně drahá večeře, pekelně dobré víno s cizí kořeněnou příchutí.

„Pro jednou nekoukejte na ceny,“ vybídl ji pobaveně cizinec. „Platí to firma a její zdroje jsou prakticky neomezené. To mi věřte“ Nad nejdražším moučníkem už téměř nezaváhala a nadšeně se do něj pustila. „Tak báječně mi už dlouho nebylo,“ svěřila se.

„Já vím,“ odtušil cizinec a počkal, až dojí. Když číšník sklidil ze stolu, položil na stůl nějaké papíry.

„Měli bychom přejít k obchodu,“ řekl vlídně a laskavě. Sabina vzala papíry do ruky. Byly z těžce kvalitního papíru, možná dokonce z pergamenu, se zlacenými okraji. Černé písmo bylo sice starodávné, ale dobře čitelné, čeština podle posledních pravidel pravopisu. V záhlaví se skvěla pěticípá hvězda, kterou už viděla na počítači. Zahleděla se na ni. „To je naše obchodní známka. Pečeť čili Sigillum,“ povšiml si cizinec jejího zájmu.

„A vy jste…“ začala Sabina, ale nedořekla.

„Pochopitelně,“ odpověděl cizinec a usmál se. „Že to není tak strašné, jak se vypráví, viďte?“

„To je neuvěřitelné…“ vydechla Sabina.

„Ale pravdivé. Chcete důkaz? Máte ho mít. Natáhněte dlaň.“ Sabina poslechla. Najednou pocítila, jak jí ruka klesá. Držela v ní kožený váček.

„No, jen se podívejte dovnitř,“ vybídl jí ďábel. Udělala to a spatřila zlaté dukáty.

„Chcete si je nechat? Klidně. A co takhle něco elegantnějšího?“ zacinkal bohatým třpytivým náhrdelníkem. „Prodejte to a do konce života nemusíte pracovat. Nebo chcete radši hotovost? K váčku s dukáty přibyl balík bankovek. „Výpis z vašeho švýcarského konta? Jachtu? Zámek? To pro nás nic neznamená. Stačí jenom jeden podpis,“ zašeptal jí do ucha.

„To se mi snad jenom zdá,“ zasmála se hystericky Sabina. Nemohla přestat, smála se jako blázen, rozhazovala mince i bankovky, jen náhrdelník pevně svírala mezi prsty. V koutečku duše snad doufala, že si někdo všimne jejího neobvyklého počínání a zavolá jí sanitku rovnou do Bohnic. Ale nic se nestalo. Dobře vychovaný personál jako by nic neviděl. Anebo skutečně nic neviděl? Ďábel jí pobaveně sledoval a čekal, až se vyblázní. Konečně popadla dech.

„To je lepší, než vyhrát v loterii. A ještě se za mě pomstíte tomu hajzlovi. To je neuvěřitelné!“

„A umím toho ještě víc, madam. Jenom poslouchejte. Dokážu vám dát veškerou rozkoš, o kterou jste zatím přicházela. Trápí vás, že možná máte AIDS. I bez testů vím, že ne. S naprostou jistotou. Vím, co vám Romantik udělal, jako bych u toho byl. Vím, jak jste se cítila tehdy a jak se cítíte teď. Všechny peníze světa jsou nic proti tomu, co vám mohu nabídnout ještě k nim navíc. Naprosté porozumění. Totální spokojenost. Manžela, kterého si vyberete, kdybych vás třeba začal nudit. Milence, o kterých jste bála i snít. Už nikdy nebudete se svým trápením sama. To vše za jediný podpis – a kapku krve.“

„A to všechno myslíte vážně,“ najednou vystřízlivěla Sabina.

„Smrtelné vážně. Takový bude celý zbytek vašeho života. Proč se s něčím zbytečně trápit.“

„Jistě, proč se trápit,“ pomyslela si Sabina. Peklo si už přece prožila s Romantikem, proč by nemohla najít ráj s ďáblem?

Ďábel ji vzal za ruku, otočil jí dlaní nahoru. Bodnutí ani necítila,jen viděla malou kapku v dlaní. Namočila do ní starodávné pero a podepsala se na honosný papír, který mohl být i pergamenem.

„Madam, vítám vás do řad našich zákaznic. Věřte, budete v té nejlepší společnosti a s mnohými se již brzy poznáte.“

Diskrétním gestem objednal šampaňské. Jahody neměli a tak je ďábel přičaroval. „Nebojte se“, pobídl svou Sabinu. „Jsou skutečné. Jenom v Jižní Africe se jeden česáč právě nemůže dopočítat svých košíčků.“

Zvolna dopili šampaňské, dojedli jahody. „Je čas jít,“ řekl ďábel. „Dovolil jsem si objednat apartmá. Snad byste měla zavolat matce, že přespíte u přítelkyně,“ navrhl.

Sabina přikývla. Drobný vpich v dlani se zahojil doslova před očima. Věděla, že právě zaprodala duši ďáblu a byla šťastná. Ostatně, do vypršení smlouvy je ještě po čertech daleko. Usmála se té slovní hříčce. „Pro vás daleko, pro mě čas nic neznamená,“ řekl ďábel polohlasem. Ta zmínka jí byla nepříjemná. Jak může vědět, na co myslí? „Promiňte, madam, nechtěl jsem vás rozladit,“ ihned se omluvil. Byla to pro něj rutinní záležitost, a proto byl tak dobrý. Ach, ženy, Jak snadno podléhají svodům tohoto světa. Muže by tak snadno nedostal. A na tom založil svůj ďábelský plán. Hřích, jakého se dopustil Romantik, je samozřejmě vstupenkou do pekla. Ďábel by však musel počkat až do jeho smrti, aby si mohl odnést jeho duši. A to by se mu hříšník ještě mohl třeba dát na pokání. Je-li zde však konkrétní příkaz od konkrétní osoby, může si ho do pekla odnést ihned. Duši objednavatelky má jako prémii. Dejte člověku dost dlouhý provaz, oběsí se už sám, připomněl si starou moudrost.

Vešli do apartmá a ďábel se pustil do práce. Bublinky ve vaně vystřídaly čerstvé bublinky ve sklenicích, česáč na jihu Afriky začal postrádat další košíček jahod. Sabina ani netušila, že je schopna mnohonásobného orgasmu a poprvé v životě usnula naprosto vyčerpána právě prožitou rozkoší. Neúnavný ďábel potom vyrazil splnit tu základní objednávku a vyřídit ještě pár dalších nezbytností. Do apartmá se dostavil krátce před polednem. V jedné ruce držel kupní smlouvu na půdní byt na Malé Straně, který Sabina tak obdivovala v jednom časopise, dále stvrzenku o zaplacení kupní ceny, dohodu o rozvázání pracovního poměru a výherní tiket sportky na 56.950.832 Kč. V druhé ruce držel urvanou Romantikovu hlavu.

„Vstávej, maličká, začíná ti nový život,“ zašeptal do ouška své nejnovější oběti.

Když Sabina otevřela oči, první, co viděla, byla ta utržená hlava. „Pěkné, že?“ poznamenal ďábel žoviálně, když viděl, že poznala, komu hlava patřila. Trochu teatrálně potom upustil hlavu do kbelíku po šampaňském. Dopadla tam s tlumeným žuchnutím. Potom Sabině podal všechny vyřízené papíry.„Tomu tedy říkám servis,“ vydechla Sabina v úžasu. „Myslela jsem, že se mi to všechno jenom zdá.“

„Kdepak, madam,“ odpověděl úslužně ďábel. „Vezměte, prosím, na vědomí, že jste nyní velmi zámožná a tudíž velmi šťastná žena. Neoslavíme to třeba s vašimi přítelkyněmi?“