Pamatuji se, jak jsem jako dítě snila o kapitalismu, což pro mě představovalo obchody nabité zbožím, štosy barevných časopisů, v kinech americké filmy místo sovětských, cestování bez doložek a příslibů, prostě normálně fungující svět.

Bez front, bez pašování brufenu ze Švýcarska a bez podpultového zboží.

Měla jsem to štěstí, že jsem se svého vysněného kapitalismu dočkala. Dnes, téměř po sedmnácti letech, musím konstatovat, že mé představy nenaplnil.

Možná jsem měla jen extrémní smůlu, když zrovna mě, sice na venkově, ale jen deset kilometrů od konečné metra, mohl Telecom připojit na rychlý internet až po třech měsících čekání. Zatímco mi vtíravá reklama několikrát denně připomínala, že „internet teď už může mít opravdu každý“. Špatné vyúčtování elektřiny od ČEZu nepostihlo jen mě, ale i některé sousedy. Navození účetního pořádku trvalo přes veškerou mojí snahu od podzimu do jara.

Nepochopím, jak v kapitalismu vůbec mohou ještě existovat fronty - na poštách, v supermarketech, v rychlých (!) občerstveních, v lékárnách… Nepochopím, proč si vydavatelé časopisů a novin stýskají nad nízkým nákladem a remitendou, ale přitom v řadě trafik o jejich titulech v životě neslyšeli anebo mají na prodej jen 1-2 kusy. A to si tady, kousek za Prahou, žijeme ještě jako králové.

Na takové jižní Moravě jsme poznali mnoho míst navíc čistě proto, že na cestách chyběly směrníky, anebo byly v důsledku objížděk zcela zavádějící. Nepochopila jsem, proč je ve Střílkách Kroměříž značena opačným směrem – asi k zmatení očekávaného nepřítele. A je plátek citronu podávaný k nealkoholickému pivu místní specialita, anebo jen náhodný přehmat personálu? Naprosto mě ovšem dostal tamní prodej vajec v mikrotenových sáčcích. Na námitku, že takto se rozbijí, mi prodavačka bodře odpověděla: „No to musíte dávat pozor!“

Tak nevím.

Jsou dvě možnosti. Buď jsem měla, jako dítě socialismu, o kapitalismu od počátku zkreslené představy, anebo to, v čem žiji, není kapitalismus. Ten kapitalismus, který si zákazníka předchází a rozmazluje, vnucuje mu své zboží, nenechává ho čekat ve frontách a neotravuje mu zbytečně život.

Ti mladší, kteří znají jen tuhle naši současnou realitu, pociťují něco jako rozčarování, když na internetu třeba píší: „Já osobně nyní prožívám špatné období, jsem nespokojená a jistě nějakou dobu to trvat bude.“ Uvědomuje si pisatelka, že bývaly doby, kdy mohla svoje názory psát maximálně na nástěnku, a to ještě ne všechny?

Jenže já také nadávám na fronty v supermarketu a zapomínám, že dříve žádné nebyly (supermarkety), natož aby měly otevřeno v neděli dopoledne. Zůstává jenom ten bezmocný vztek, stejný jako v socialismu. Tehdy však mohl člověk aspoň snít o tom kapitalismu.