Už když jsem byla těhotná, nevyvíjel se vztah dobře. Bývalý manžel nebyl ten typ, který by se zrovna dvakrát těšil na miminko. Nic moc ho kolem narůstajícího břicha nezajímalo a celé se to začalo tak nějak zvláštně bortit. Apatie manžela vůči mně i vůči dítěti byla citelná. Všechno mu bylo tak nějak jedno a postupem času bylo evidentní, že po krátkém vztahu bylo neplánované dítě, uspěchaným a nezodpovědným krokem. Stejně tak svatba, která byla, jen aby byla.
Ani moji rodiče nebyli bůhvíjaké hrdličky a tak jsem nepovažovala romantiku a pobláznění za směrodatné. Se sebevědomím jsem na tom také nebyla zrovna nejlépe a můj tehdejší muž zřejmě zacelil nějakou ránu. Těžko říct. Nikdy jsem se v tom moc nerýpala. Když se narodil synek, vztah se k mému překvapení celkem zlepšil. Lépe řečeno se vztah uklidnil a začal být jakž takž stejný, žádné výkyvy mezi totálním chladem a občasnou euforií. Manžel si k synovi našel normální cestu a tvořili skvělou dvojku. Ale jako manželé jsme již nefungovali. Žili jsme kvůli synovi vedle sebe, nikoliv spolu. Když si v synových osmi letech našel manžel přítelkyni, vztah ze dne na den odstěhováním ukončil. Synek nic nechápal a já také ne. Samozřejmě jsem celou tu dobu viděla, že nejsme tou rodinou, kde by všude všechno harmonicky fungovalo, ale byla jsem kvůli malému ráda, že jeho otec funguje. Pak odešel a rozvedli jsme se.
Zůstala jsem sama s dítětem, které vůbec neví, která bije. Snažila jsem se mu to všemožně vysvětlit, ale nic nepomáhalo. Manžel, který najednou finančně štědře vypomáhal, což jsem byla sama překvapená, se s ním úplně přestal vídat, protože mu prý nevycházel čas. Dobře, nedělala jsem z toho tragédii a malému jsem byla oporou. Dlouho jsme byli sami, dávali se dohromady a učili se nově žít. Jinak a lépe. V jeho deseti letech jsem potkala svého nynějšího přítele. Hodný, vzdělaný a pracovitý muž, se kterým je to úplný opak toho, co jsem předtím zažívala, respektive nezažívala. Syn však bude vždy na prvním místě. Představovala jsem mu proto přítele pomalu a jejich seznamování jsem dávkovala. Syn je však v naprosto obranné pozici. Přítele nemůže ani vidět, ani slyšet. Je na něj vysloveně alergický a dává mi řádné kapky, když se snažím přítele nějak do společného programu zapojit. Když nechci ustoupit, malého, i když dnes už dvanáctiletého synka, rozbolí břicho, někdy mu i vyletí teploty. Přisuzuju to stresu z nového partnera, kterého k nám pomalu začleňuju už rok (předtím jsme se scházeli zásadně v tajnosti), a zatím marně. Určitě to chce všechno nějaký čas, ale když jeho vlastní otec nejeví ani kousek zájmu o jeho společnost, myslela jsem, že snáze přilne k někomu, kdo ho má upřímně rád. Jeho, i jeho matku. Nedokážu si představit, že by mě měla čekat samota do té doby, než bude syn třeba dospělý.
Milada, 38 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
ilustrační foto: pixabay.com
Vaše názory
Neplánované dítě bylo uspěchaným krokem :-) To jako že jste přestala používat antikoncepci a manželovi to zatajila nebo jak to mám chápat? :D :D :D
Bude ještě hůře, Milado. Váš synek brzy vstoupí do puberty a raná puberta je u dětí z hlediska jejich smiřováním se s náhradním rodičem úplně nejhorší období. Asi se - možná i zde v diskuzi - najdou někteří rozvedení, anebo krátce vdaní/ženatí z úplných rodin, kteří vám napíší: "nebudete se přece kvůli klukovi obětovat, smrad nemá právo vám ničit život." Není to zdaleka tak jednoduché. Biologického rodiče dětem nový partner nebo partnerka rodičů nenahradí, a to ani kdyby se kdovíjak snažil. Když do jejich života přijde, když jsou děti ještě opravdu malé, obvykle sbližování probějhne dobře. Váš synek už nebyl úplně malý. Ztratil svého oblíbeného tátu a nechápe, proč. (Já také nechápu: koho si to jeho táta, propána, našel, že se kvůli ní vzdal syna?) Upnul se tedy na maminku. Chápejte (vy asi chápete, protože v tom žijete), nejde jen o to, že se o vás bude dělit. Jde i o to, že do jeho života začne mluvit někdo, kdo je pro něho cizí člověk (vybrala jste si ho vy, ne on). A úplně nejhorší: že ten jeho nejbezopečnější prostor, kde se nemusel ničeho bát (váš domov), najednou naruší někdo cizí. Chápu ale i vaši situaci. Je vám 38, jestli ještě s novým partnerem chcete dítě, nemáte čas na odkládání. Jinak bych doporučila: počkejte tak do synových 16 let, netlačte na pilu, hlavně nevoďte přítele k vám domůl (!), ledaže by si o to řekl sám syn, anebo tam přítel šel "předvést" nějakou zručnost, kterou sama nemáte a pro kterou by ho váš syn mohl obdivovat (typicky něco opravit, třeba i synovu elektroniku). Společné aktivity mimo domov organizujte opatrně. Ještě nějakou dobu zkuste takto organizovat aktivity, které má váš syn sám rád. Možná si pak sám občas řekne, že by chtěl něco dělat i s vaším přítelem. Společné dovolené nechte na později. Na dovolenou s přítelem jezděte, když bude syn třeba u babiček, nebo na táboře. Lze jen doufat, že váš přítel chápe, že vašemu synovi má být velkým kamarádem, někým, jako je oblíbený trenér, ale nemůže být jeho tátou - a ani se o to nemá pokoušet. Takto bude veliká naděje, že si to sedne. Můžete také tlačit na pilu a protože dospělá jste vy a syn je na vás závislý, prosadíte si to. Ztratáte ale jeho důvěru, zraníte ho, on si to ponese do svého života a s vaším přítelem z nich stejně přátelská dvojka nevznikne. Na závěr: chápu, že hlavní problém jste nezpůsobila vy, ale váš bývalý manžel tím, že ze dne na den odešel, a dokonce se o syna přestal zajímat. Jenže vy jste tím, kdo zůstal s tím Černým Petrem v ruce. Váš syn už teď si nese v dušičce ránu, která se nezahojí. Můžete mu do ní přisypat sůl, anebo se dál snažit, aby se s ní postupně naučil žít. Vaše štěstí není o nic méně důleýité, než bylo štěstí vašeho bývalého muže. Na rozdíl od něho (a jeho nové partnerky, to zlo v duši skutečně nechápu a jednou se musí otočit i proti vašemu bývalému muži). Žijeme v době, kdy (dospělí) lidé berou za samozřejmé, že mají právo na štěstí. Jenže právo na štěstí má i váš syn a nijak nezavinil, že už v raném dětství mu ho někdo vzal. Bude snad žít mnoho let, je jedině lidé, kteří ho mají rádi, mohou zajistit, aby trauma z dětství jeho dospělý život a schopnost navázat šťastné vztahy neovlivnilo.
Synkovi je dvanáct, takže vstupuje do puberty, která je i bez nového partnera maminky náročná. Zažila jsem pubertu svého o dva roky staršího bratra, takže vám držím pěsti :-). Nemyslím si, že byste měla nutně opustit současného partnera proto, že junior nesouhlasí, nechce, sabotuje, ječí.. Nicméně, vzhledem k tomu, jaké škody napáchal rozvod a hlavně asi chování jeho otce na jeho hoooodně zranitelné dětské duši, tak byste měla přizvat odbornou péči k rodinnému stolu. :-) Najděte odborníka a prvně k němu choďte vy sama, dá vám rady, jak se chovat. A později zapojte i syna. Váš syn musí být vaše priorita, vy jste jeho opora, ačkoliv možná právě do vás ted nejvíce kope. Ale nemyslím si, že je nezbytně nutné vzdávat se partnerského života, zvláště, pokud jste našla hodného muže. A dvanáctileté dítě už má dost rozumu na to, aby hodně věcí správně pochopilo, a bohužel má taky dost rozumu na to, aby sabotovalo, co se dá. Prostě za mě, šla bych za odborníkem. Je nesmysl ztratit správného muže a je velký nesmysl, aby trpělo dítě kvůli něčemu, s čím si samo neví rady. Váš synek bojuje tím jediným způsobem, co umí. Je nutné mu ukázat, že ten boj není nutný a že to jde i jinak.
Z mého předchozího textu mi kus vypadl, takže oprava: "...Vaše štěstí není o nic méně důleýité, než bylo štěstí vašeho bývalého muže. Na rozdíl od něho (a jeho nové partnerky, to zlo v duši skutečně nechápu a jednou se musí otočit i proti vašemu bývalému muži), v sobě máte odpovědnost"...
Sice nechápu ,proč jste se poprvé vlastně vdávala, ale o to nejde.Podle mě jste tentokrát neudělala nic špatně.Ale s kluky v tomhle věku je to těžké. Ani dítě, ani dospělý- a navíc je zvyklý mít Vás jen pro sebe a "narušitele" tohoto bezpečí se pochopitelně obává. Zkuste odborníka, jak Vám radí Ely, nevím, jestli to dokážete sama.Ale i kluk v tomhle věku by měl pochopit, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Ujišťujte opakovaně syna, že je pro Vás to nejdůležitější,ale taky mu vysvětlete, že i Vy máte právo na štěstí a život ve dvojici. Nespěchejte, ale neustupujte. I on se jednou zamiluje a přece by nechtěl, abyste zůstala sama. Lehké to ale nebude.Čas na to to vstřebat už měl.Je čas, aby to pochopil.Držím palce.
Synovi rozumím a vůbec nezávidím. Není nic horšího, než když člověk musí trávit život s lidmi, se kterými nechce a nikoho to nezajímá. Když to obrátím, co kdyby si syn dovedl domu nějakou osobu, bez ohledu na negativní názor své matky a řekl "bude tady s námi bydlet".
Pro Palomitu. Až se syn za nějaký ten rok zamiluje, myslíte,že se na matku bude nějak ohlížet? Jeho máma ho přece neopouští, opustil ho jeho táta a na nic se ho neptal. Nestál mu ani za občasné návštěvy.
miky 55, tady nejde o to, že by ho matka opouštěla, ale snaží se ho přimět do vztahu s osobou, se kterou nechce. To je oč tu běží. Necítí k mužům důvěru, může to být chyba otce, jak se zachoval, ale taky chyba matky, podle toho, jak o otci (mužích všeobecně) před chlapcem mluvila. Každopádně syn se v této situaci necítí dobře a vydírat ho tím, že musí brát na matku ohled je hodně bezohledné a sobecké. Na to kolik mu je musel brát ohledy pořád a na každého. Myslím, že ve 12ti se v něm tento pocit ještě umocňuje a proto se už vzpírá. Kdyby se s ním matka domluvila a dala mu prostor na odmítnutí a následné přijetí dané situace, udělala by možná líp, než na sílu vymýšlet společný program. Dát synovi na výběr jestli se ne/chce zúčastnit, zdůraznit, že je vždy vítaný a respektovat jeho volbu.. Kluka taky časem přestane bavit být sám doma a nebo se dřív zamiluje.. kdo ví. Jen opakuji, že sdílet domácnost s "nesympatickou" osobou není žádný med. Dospělý se může rozvést, odejít, co asi může udělat dítě?
Jen pro zajímavost- co by si asi tak musel myslet syn, kdyby opravdu matka třeba odjela s přítelem na výlet a jeho nechala doma?To vážně té mámě radíte?
Třeba si pomyslí: konečně! :) Když to matka postaví, že se jede a on, že ne.. tak jednoduše oznámí, že ona chce jet, bude moc ráda, když pojede i on, ale pokud nechce, nutit ho nebude.. Je to přirozená součást svobodné volby. Ale je to risk, že kluk hodně dlouho nepojede. Jestli je tohle na matku moc těžký kalibr, může nabídnout jiný ústupek - jednou pojede, jednou nepojede.. Určitě v tom není na dítě až takový nátlak a ani matka se nemusí cítit zahnaná do kouta, že nemá právo na svoje štěstí. To víte, že má, ale stejně tak ho má i to dítě. Jinak Miladě nic neradím, jen dávám všanc různé alternativy, co by mohlo pomoc najít cestu smíru. Co a jestli zabere, je však na těch dvou. ;) Vidíte, teď mě ještě napadlo, ať mu nabídne pozvat na výlet nějakého jeho kamaráda i to může být možnost.. Přece matka ví nejlíp, co na její dítě funguje..
Což o to, ten kamarád není tak špatný nápad, ale obávám se , že dvanáctiletý kluk na to už neskočí. A jinak si pomyslí jen jediné- mámě na mě nezáleží, dává přednost jinému. Jen ho to utvrdí v jeho přesvědčení.A mimochodem, máma na něj rozhodně netlačí- čekala rok ,než mu ho představila a teď čeká druhý ,aby mu dala čas to přijmout.
Pořád nechápu, proč by si syn měl myslet, že na něm mámě nezáleží. Vidíte, já bych si myslela, že na mě někomu nezáleží, když řeknu ne a on se chová, jako bych řekla ano. A stejně jsem to vnímala i jako dítě. Různí lidé, různé vnímání. Tady je vidět, jak jsou všechny "rady" zbytečné, když neznáme účastníky zájezdu osobně. Ale zase se dá na to téma krásně diskutovat ;)
Milá Milado, ještě se k vašemu příběhu vracím. Ano, odbornou pomoc můžete zkusit, pokud na společný život s přítelem spěcháte (nejspíše tedy za účelem společného dítěte). Odborná pomoc zde znamená DĚTSKÝ PSYCHOLOG, kvalitní dětský psycholog. Ne žádný partnerský poradce, anebo ani psycholog pro dospělé. Asi vám syn říká:"Maminko, máš mě, nikoho dalšího nepotřebuješ, já budu vždycky s tebou?", viďte? V jeho věku je to typické. Možná si kladete otázku, jestli by váš syn váš úhel pohledu "neměl chápat", jestli na to není dost velký. Proč? Proč by měl chápat - protože kluci ve dvanácti už tajně koukají na porno, někteří už umějí spočítat integrál, nebo proč? Nic z toho není relevantní, toto je otázka emocionální (a také pudová - věc potřeby bezpečí a sounáležitosti), ne otázka racionality a vzdělání. Dvanáctiletý ani třináctiletý kluk nepřijme v této věci úhel pohledu dospělého, s tím se opravdu, opravdu nesetkáte. Váš syn je v tom normální. Ve 12 nebo 13 letech stojí kluci na prahu velkých emocionálních bouří. Pokud jste dosud měli dobré vztahy (a to jste podle dopisu měli), jste pro něho bezpečí a emocionální jistota. Potřebuje vás pro sebe, nijak mu nebude vadit, když se o vaši lásku, čas a přízeň bude dělit s babičkou, dědečkem ), tetou a strýcem - samozřejmě by mu nevadilo, kdyby se o ni dělil s tátou, ale s cizím chlapem ne. Kromě toho má už dost přehled na to, aby si představoval, co všechno s tím cizím chlapem asi děláte, a v tomto věku mu to setsakramentsky vadí. V patnácti, šetsnácti už bude chtít volnost (volný čas bez mámy) a dá vám dost prostoru na soukromé chvíle ve dvou s vaším přítelem. Ještě později, zejména až založí rodinu, bude rád, že máma někoho má a nevisí jeho rodině stále za zády nebo na krku. Netrvá na společných výletech, dovolených, víkendech apod., má svůj vlastní program. Ve dvanácti toto nepochopí, ve dvanácti vás ještě potřebuje jako emoční jistotu, kotvu. Potřebuje dostatek času jen s vámi, bez přítomnosti vašeho přítele, potřebuje bezpečí domova (s vámi, bez přítomnosti vašeho přítele - dokud si sám nezačne říkat, že ho tam chce). .. Píšu znovu mj. proto, že jsem se právě dnes setkala s případem jiného podobně starého kluka. Rodiče jsou rozvedení, on je ve střídavé péči. Přes vánoční prázdniny ho máma vzala na exostickou dovolenou k teplému moři spolu se svým přítelem (kterého syn zná a jak tomu rozumím, přítel si ho mohutně kupuje). Spali dokonce všichni tři ve společném pokoji. Kluk se prý nesmírně těšil, miluje moře. Skončily prázdniny a kluk se ve škole náhle tak moc zhoršil, ztratil zájem o učení, začal se chovat (zlobit) tak, jak se nikdy nechoval, že třídní si volala oba rodiče do školy s dotazem, co se u nich doma děje. Že kluk evidentně demonstrativně dává najevo nějaké volání o pomoc. Chudák kluk. Nedostaňte toho svého do stejné situace. Snad váš přítel pochopí, že nejde spěchat a tlačit. I on býval dvanáctiletý kluk - ať si na ta léta a na své pocity vzpomene. Udělejte si na sebe dostatek času i s přítelem, jen ve dvou, synovi uspořádejte dost času s prarodiči, anebo mu zařiďte kroužky. Chce to čas a trpělivost. Nechcete důvěru svého syna ztratit a už vůbec nechcete, aby se od vás co nejrychleji odstřihl, třeba směrem k nějaké pochybné partě. Syna máte jediného. Chlapů je spousta - to pro případ, že by to tento nechtěl pochopit.
Já vážně nevím. Palomita má zřejmě nějakou svou špatnou zkušenost, ale Vám , kolčavo nerozumím. Jistě dobře víte, kolik párů se dnes rozvede. To opravdu radíte 50% rozvedených žen, aby zůstaly v podstatě samy?Věřte mi, není to žádné terno, taky jsem prošla touto zkušeností, mým dětem bylo 8 a 10 let. Nechtěla jsem to, ale stalo se. Nikdy jsem nikoho dětem nepřivedla, neměla jsem odvahu a vlastně ani chuť. Ale dětem to nijak nepomohlo, spíš naopak. Synovi moc chyběl nějaký mužký vzor a odchod mého muže pociťoval jako zradu. Má to tak dodnes.Měl dva vztahy, které skončily špatně- poprvé to byla první láska, podruhé čistokrevná potvora. Zatvrdil se s tím, že se lidem nedá věřit a dodnes je sám. Dcera se nakonec vdala a zatím jim to naštěstí klape. Tak věřím, že alespoň ona bude spokojená. Pro kluka opravdu není žádné terno, vyrůstat sám s matkou, věřte mi.
miky 55, velmi záleží právě na osobnosti dítěte rozvedených rodičů. Některé potřebuje lásku, je mu jedno od koho a s radostí a otevřeným srdcem přijme každého nového příchozího. Jiné se zase může cítit tak ublíženě, že už si nikoho jiného nechce připustit k tělu. Samozřejmě existují i rozmazlení a sobečtí jedinci, kteří nesnesou ze žárlivosti nikoho v okolí svého rodiče, protože si na něj dělají výhradní právo. Určitě jsou i další možné scénáře, akorát se každý z nich řeší jinak. Jinak by se měla zachovat matka při rozmazleném spratkovi a jinak při ublíženém dítěti, které cítí nejistotu. A vlastně mi v článku chybí informace, co matce odpověděl syn na otázku "proč se mu její nový partner nezamlouvá".. taky se může třeba jen bát, aby někdo zase jeho milované mamince neublížil. Ale tyto bloky a strachy se musí v první řadě pojmenovat. Nejlépe se o takových věcech mluví mimoděk.. na procházce se psem, při vaření, cesta z/do školy.. stačí jen využít chvíle a otevřeně se bavit o životě. Ať si kdo chce co chce říká, kluk ve 12ti letech je mnohem dál, než si mnohé maminy myslí.
Taky moc nechápu, co to tady kolcava radí. A přiznám se, jsou to tak dlouhé příspěvky, že se v nich ztrácím, asi nejsem příliš pozorný čtenář. Absolutní absence odstavců na této stránce tomu taky nepomáhá, vážená redakce!!! Dvanáctileté dítě už toho opravdu hodně pochopí. A taky rychle pochopí, že může mámě diktovat, co ano a co ne. Podle popisu partnera paní se nejedná o násilníka, gamblera, asi jejího syna nebude ani bít, ani zneužívat, nechce, aby mu bleskurychle říkal "tati", ani asi nebude žádný zmetek, co maminku zneužije, zbije a okrade. Paní dokonce vypadá, že se velice snaží, aby synovi vyhověla. Já naopak velice kvituji, že se snaží nezapomenout ani na sebe, a dělá to kvůli synovi dost pozvolna. Šťastná matka znamená většinou šťastné dítě. Nešťastná matka znamená vždy nešťastné dítě, to je moje životní krédo. A čekat do synových šestnáctých narozenin? Ne, Milado, tuhle "radu" fakt neposlouchejte, prosím vás. Spláčete nad výsledkem. Jestli jste si jistá, že tento muž za to stojí a že vám A taky synovi bude ku prospěchu, jděte do toho a synkovi s tím pomozte i odborně. A nechejte si, prosím, poradit, za kým s tímto problémem jít. Nevím, jestli to musí být dětský psycholog, to se spíše zeptejte u pediatra, nebo kontaktujte některé z center psychologické pomoci. Ale muže se nevzdávejte, pokud v srdci víte, že to je a bude dobrý partner. Synovi osamocená matka rozhodně neprospěje, kór v pubertě, ať už s tímto názorem ostatní souhlasí nebo ne.
Souhlasím, Ely. Mému nejstaršímu vnukovi je 11. Zná i mého exmanžela, jako dědu, se kterým se seznámil asi v 5 letech, když už byl dost velký , aby u něj strávil asi tři dny o prázdninách. Jinak se nevídají, jen při krátké " povinné " návštěvě o vánocích. Asi tak před rokem, se začal zajímat, proč vlastně žije s jinou paní a ne se mnou. Vysvětlila jsem mu krátce, že jsme se rozvedli . Trochu to vstřebával a asi se ptal i mámy, protože pak přišel za mnou znovua ptal se, jestli je pravda, že nebyl mámě na maturiťáku, ani na svadbě, i když je oba zvala. Je to pravda. Byl z toho velmi zklamaný, říkal, že takhle by se táta a to ani rozvedený, chovat opravdu neměl. Tak nevím, jestli to rozchodí. Dosud ho docela bral,i když se vídali málo,ale můj bývalý to s malými dětmi opravdu uměl. Jeho schopnosti bohužel končily v pubertě, stejně , jako to bylo s mými dětmi.Je pravda, že každé dítě je jiné, stejně tak , každý dospělý. Nejsou všechny situace stejné a všeobecná "dobrá rada" neexistuje. Ale jestli tady někdo někoho vydírá, není to matka, ale syn, který simatku chce přivlastnit jen pro sebe. Není to dobrý scénář a k ničemu dobrému nepovede.
Rozhodně nezůstávejte sama. Se synem bude mávat puberta a pak bude rád, že je maminka konečně spokojená a šťastná.
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.