Moje žena byla vždycky perfekcionistka. To jsem věděl, není to pro mě žádnou novinkou. Ve všem, co kdy dělala, musela a musí být perfektní. Já jsem pravý opak a už celá ta dlouhá léta, co jsme spolu, se potvrzuje, že dohromady nám to prostě ladí. Ta jinakost je ve výsledku harmonická, to oba víme a vidíme. Jsme funkční pár, láska nám zůstala, spoléháme jeden na druhého, všechno funguje. V čem nám to ale pořádně jiskří, jsou momentálně děti. Respektive jejich volný čas, který je však podle mě nulový. Manželka je příliš zatěžuje.
Rozumím tomu, že moje žena má sama povahu takovou, která je zdrojem pro neutuchající disciplínu, žádné válení, žádná nuda, atd. Ale u dětí, si myslím, toto zatím není nutné. Dětem trocha normální nudy jedině prospěje. To však moje manželka nemůže ani slyšet. Je vyloženě alergická na to, když vidí, jak děti chvíli nemají co dělat a pokukují po tabletech, nebo televizi. Ihned jim najde nějakou činnost. To je snad ještě v pořádku, i když taky nesouhlasím úplně stoprocentně, ale co mi opravdu vadí, je to ohromné spektrum kroužků, kam děti dochází. Nemají jedno jediné volné odpoledne, kromě víkendů, které stejně trávíme po aktivitách a výletech. Synovi je devět a dceři sedm. Jsou naučení, že ze školy je oba rozvážíme v určité dny do jejich kroužků (florbal, klavír, keramika, dětské divadélko, plavání, atd.) a pak domů. Po příchodu domů se naučí do školy, udělají úkoly, chvíli popovídáme u společných večeří a jdou do hajan. V jiné dny je to naopak. Nejdřív domů, naučí se do školy, úkoly a pak kroužky. A tak pořád dokola. Samozřejmě, že je pro ně taková náplň lepší, než kdyby se neustále váleli doma u televize, ale nemají chvilku klidu na nějaký vlastní program. Prcci sice sami říkají, že do kroužků chodí rádi, hlavně za kamarády a tak, ale z pohledu mého, jsou ochuzeni o takové to hezké dětské volno.
Určitě hraje roli i fakt, že jsme měli děti celkem pozdě a moje žena do nich teď chce co nejefektivněji vtisknout to nejlepší a tak na to šlape na plný plyn, aby nikdo neotálel, ale nepřijde mi to jako správná cesta. Když se o tom spolu bavíme, vždycky se jen zbytečně pohádáme, což u nás nebývá a nikdy nebývalo zvykem. Mě tyto nikam nevedoucí hádky vždy rozladí a tak se držím zpátky, ale zastávám názor, že tenhle extrémně nabitý program našich dětí se nám později nevyplatí.
Michal, 45 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
ilustrační foto: pixabay.com
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Michale, buďte vděčný za to, co vaše žena dělá a nehádejte se za to s ní. Vždyť sám říkáte, že dětem se kroužky líbí! A že je to spektrum velké? Tím lépe, okusí mnoho činností a samy si pak vyberou, jaké činnosti a zájmy jim vyhovují nejlépe. Ani nevíte, kolik výchovných starostí a kolik budoucích problémů vám a vašim dětem vaše žena ušetří tím, že je navyká na smysluplně vyplněný čas, když je to přitom baví! Když budou přetížené, poznáte to (budou viditelně unavené, popudlivé a něco je přestane bavit - buď ty kroužky, nebo škola. Nejspíš vám také řeknou, že na něco už chodit nechtějí.) Mohla bych vám předestřít příklady obrovského množství rodičů, kteří dětem neumožnily vyplnit čas různými zájmovými aktivitami (které je bavily!) a následně řeší jejich závislost na elektronice (dnes už stále častěji i se zdravotrními důsledky), anebo dokonce drogách, chycení se špatné party, anebo "jen" prostou neschopnost najít si práci, ve které by vydrželi, protože nejsou schopní žít s jakous takous časovou disciplínou, se závazky, bez velkého množství času na lekování. Máte velké štěstí na ženu,m se kterou vám to funguje, na její způsob výchovy dětí. Jste šˇtastný muž, užívejte si to a nehádejte se zbytečně. (Děti v předškolním věku, zejména tak ve věku 3-4, nutně potřebují "čas na lekování" , protože přijímají veliké množství podnětů a jejich mozek si je potřebuje utřídit. Čas na lelkování jim dává ten prostor, nespí už totiž tak dlouho, jako v prvních dvou letech života. Ale dětem ve školním věku po ukončení první třídy, kdy je těch změn a náporu najednou hodně, naopak čas vyplněný činnostmi, které je baví a jsou přitom odlišné od vyučování, i když jim je vybrali rodiče, prospívá.)
Ono je taky rozdíl, kde dítě vyrůstá. V paneláku na sídlišti velkého města se asi moc volnočasových aktivit vhodných pro děti ze ZŠ bez dozoru nenajde. Znám případy, kdy kroužky dětí rodinu zavalily natolik, že neměly žádný volný čas nejen děti, ale ani rodiče, kteří automaticky fungovali jako taxi. Je to na každé rodině. Jestliže to děti baví a rodiče nezatěžuje, proč ne. Míru by si ale měly určovat hlavně děti samy. Pro kolcavu: děti by se měly učit určité zodpovědnosti a časové přizpůsobivosti hlavně ve škole. Dnes je trendem, aby škola co nejméně děti zatěžovala domácími úkoly a učením, právě aby byl čas na tu zábavu, i když řízenou. Rodiče často odmítají slevit ze zájmových kroužků a naopak se snaží ve škole domluvit na určitých úlevách pro své děti.
Palomito, s tím, že normální školní rozvrh školy musí mít přednost (když zrovna nejde o reprezentanty v krasobruslení nebo gymnastice, případně ještě plavání - u ostatních sportů tak raná vysoká tréninková zátěž není ani žádoucí, ani rozumnými trenéry uplatňovaná), souhlasím, ale Michal by určitě napsal, kdyby toto byl případ jeho ženy.
Asi by bylo lepší pracovat na komunikaci v rodině, než si stěžovat v ženském časopise, imaginární pane Michale.
Víte, ono se nic nemá přehánět. Nějaký čas, neorganizovaný , potřebují rozhodně i školní děti, nejen ty předškolní. Dokonce ani trochu "nudy" ještě nikoho nezabilo. Jinak se snadno stane, že vychováme jedince, který je zvyklý, že zábavu i poučení mu zprostředkuje nějaký vedoucí. Samo od sebe - nedělá nic,ani to nedokáže. To asi není to, co bychom si přáli.
kolcava: ano, vím, že toto nebylo tématem článku. Jen jsem navazovala na vámi zmíněnou "zodpovědnost a přístup k povinnostem", které se děti učí i díky zájmovým kroužkům. Nabídla jsem pohled i z druhé strany, který je v dnešní době také docela populární. Mladí hokejisti, fotbalisti, ale i hasiči, karatisti, mažoretky, tanečnice..atp. To jsou neustále nějaké turnaje, zápasy, soustředění. Nejen, že to mnohdy zasahuje do výuky, ale často to zabere i celé víkendy. Šidí se tím nejen škola, ale i rodinný čas jako takový. A vrcholem blaha je, když se sejdou tři akce v jeden čas a dítě si má samo rozhodnout, které se zúčastní a kterou nechá ve štychu.
Palomito, ano, v tom samozřejmě souhlasím. A úplně nejhorší je projekce nenaplněných ambicí rodičů do dětí. V dnešní době je ovšem úplně nejpravděpodobnější (nejsou-li z úplně chudé rodiny, je to spíš jisté), že děti v uvedeném věku, když dostanou nestrukturovaný čas skončí v kyberprostoru. V tom věku ještě nemají žádnou znalost reálného života potřebnou pro to, aby se v kyberprostoru vyhnuly všem nástrahám sociálních sítí, šmírování bez vědomí dítěte apod., a to ani nemluvím o tom, co už dnes neurologické studie potvrzují: co dělá přemíra bílého "obrazovkového světla, b) mnoho času stráveného na internetu s neurony v ještě se dotvářejícím mozku. Jak mění schopnost koncentrace i schopnost učit se (vstřebávat poznatky), a že zvyšují pravděpodobnost psychických poruch u dětí, které k nim mají predispozice např. z rodiny. Takže pokud např. tento problém Michalova manželka řeší tím, že děti zapsala do kroužků počítačové bezpečnosti (třeba s Kovym, nebo jinou jejich hvězdou internetu) a vedle toho na nějaké sportovní aktivity, je to ideální způsob sladění toho, že děti v tomto věku budou nevyhnutelně chtít být na internetu, ale neumějí se tam pohybovat, s potřebou někde také vybít nahromaděnou energii. Česko má varovně vysoký podíl sedmiletých s obezitou a rychle roste. Škola to nevyřeší a příležitost lítat hned po vyučování po polích a loukách a za humny čutat do meruny a honit puk po zamrzlém kačáku dnes má minimum dětí. (Ty městské - a nejde jen o Prahu, Brno, Ostravu, ale dnes už většinu středně velkých českých a moravských měst -, i kdyby na hřiště samy šly, potkají se u mantinelu spíš s dealerem drog, než s dalšími nadšenci, se kterými by si zahrály.)
Vidíte to moc černě, kolčavo. My jsme z malého města a vnoučata bydlí na vesnici. Ale nejstarší vnuk (11), naopak do většího města o víkendu s kamarádem jezdí. Do skateparku, to u nás opravdu není. A dělá maximum, aby mu to rodiče dovolili. A teď nově se zbláznil do bikrosu. Organizované aktivity ho zatím moc nebaví. Ikdyž jsme to samozřejmě zkoušelli. Dělal dva roky karate a docela mu to šlo a tak ho trenérka obsazovala do všech závodů ,které byly možné. Byl i na mistrovství republiky. Skončilo to tak, jak říká Palomita. Každý víkend nějaký závod, nabourávalo to celou rodinu a jemu to nevyhovovalo. Snažili jsme se, aby všude nemusel, ale trenérka nepovolila, i když mu to slíbila. Když jeden závod odmítl- udělala mu před oddílem scénu a bylo po legraci. Už jsme ho tam nedostali. Taky moc hezky zpívá, ale ve sboru vydržel jen rok.Nedávno dostal k narozeninám takové elektronické bicí, je nadšený, chodí ke kamarádovi, který se na bicí učí a taky se učí podle internetu. Moc mu to jde , rytmus má v krvi , hrál už ve škole i na lyžáku a učitelka nevěřila, že se to naučil sám. Abych pravdu řekla, docela se bojíme ho zapsat do hudebky, aby to nedopadlo ,jako s tím zpěvem. Tak mi někdo poraďte. ,
Souhlasím s Miky 55. Je fajn mít vyžití přes týden, zvlášť když jsou děti chytré, nepotřebují se moc učit. Během všedních dnů litaj dečka mezi kroužky, které je baví. Jenže zápasy o víkendech,dneska už i ve všední dny,dále pak mají soustředění během všech prázdnin... Nesouhlasila jsem a děcko tam (až na potřetí) nepustila, máme jiné zájmy. Všichni mě kritizovali,ale během dalších dvou let, bylo vánoční soustředění zrušeno. A to mluvím o prvním dítěti.pokud má další dítě jinou zálibu,s jiným časovým rozvrhem... Druhé vyniká v jiném sportu, ale tréninky a zápasy jsou časově ještě víc náročné.Manzel jeho sportu podřizoval veškerý čas.Jenže v našem kraji nejsou podmínky ho zprofesianalisovat. Tady ho může dělat jen pro zábavu. Byla jsem ochotná se přestěhovat. Muž se ale stěhovat nechce ( s jeho kvalifikaci a zkušenostmi by ho brali všude všemi deseti), takže už sportu syna neobětujj všechem náš čas... Bylo to o pár diskusích. Ustáli jsme svoje přesvědčení: On se nechce stěhovat, já zase nebudu podřizovat náš život koníčkům dětí.A to jim oběma jde i hudba na zdejší ZŠU: jakože nejsme jednosměrní. Další věc je, že se nemusí vůbec učit.A to si pište, že to zahrnovalo náš veškerý volný čas a rušilo veškeré společenské události.Tak takhle ne! Takže radím,...a není to jasný?
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.