Opalování je matkou snědosti a přitažlivosti. Bohužel všichni nevlastní tu dobře fungující pigmentovací službu. Po nepovedeném jaru s oloupanýma ušima a nosem, pokaždé čekám, jak dopadnu v létě, když základ byl aspoň krátce naměřen.

„Bílá, taky dobrá,“ povídá mi kamarádka, která nikdy bílá nebyla, protože má v rodu africké předky.

„O bílou nikdo nestojí,“ oponuji.

„Jakto, že ne? Doktoři ji mají rádi.“

„Hmm, dík.“

Myslí to bezelstně. Neláká mne na pravidelné prohlídky v ordinacích, ale k nabalení lékaře. Bohužel, těžko uspěje. Znám jen dva doktory - Mudra Hudroně, co křičí na každou ženu, že si za všechny bolesti může sama a psychiatra Luska, souseda. Ten také nevypadá, že by stál o mladé adeptky na manželství. Což o to, slušně a usměvavě zdraví, ale pak celou dobu jízdy ve výtahu štrachá v tašce a něco cumlá a chroupe. Po ročním pátrání jsem mu diagnostikovala, ujetost na mentolové a ovocné bonbóny.

No nic. Než nastane pořádné léto, vkládám své úspory do samoopalovačů, s nadějí, že se vklad patřičně zúročí. Opravdu se po dvou týdenním matlání raduji z nepatrného zlepšení a odvážně se vydávám v kraťasech na písničkový festival do Chumelce. Tam ovšem získávám od hostinského vzkaz, že mám nasednout na vlak a jet na „Notu“.

Opálené překvápko se tedy musí posunout o několik kilometrů dál. Jenže než dorážím na místní nádraží, nějací vtipálkové, opření o auto se ozývají:

„Kde se opalujete, slečno?“

Vesele se ohlížím a bez rozmyslu reaguji: „Dík, to je krém, dobrý co?“

Nic neříkají. Nejspíš jsou zaskočeni mou vychloubačností, ale mně se šlape lehce, protože si někdo všiml. U kolejí mi to dochází. Úsměv mi ztuhl na tváři a rudnu jak skleníkové rajče. V omylu mě utvrdily šeptavé poznámky nádražand:

„Teda takhle bílá bych být nechtěla.“

Já měla o odstín víc, ale do hnědé ještě velmi daleko. Smůla! Zapomněla jsem na Notu a vrátila se domů. Zavřela za sebou všechny dveře a ukryla se pod peřinou. Když došel vzduch, vyskočila jsem a namatlala na sebe celý drahý samoopalovací krém.

„Ty mrcho, budeš fungovat!“

Hned ráno jsem vylezla na slunce a neodešla ani v nedoporučovaný čas. Po týdnu nepřetržitého slunce brečím nad nespravedlivostí světa - nic! Nic! To co vypadalo nahnědle se oloupalo a to co zčervenalo mi dělalo společně s fleky po samoopalováku špatnou visáž.

Léto uběhlo se střídajícími se bolestmi ze spálenin a tragické tváření s loupajícím se nosem, ušima a dokonce kůží na hlavě! Na podzim jsem pozapomněla a vrhla se do solárka. Paní obsluhující povídala sedmkrát za sebou a mám to v suchu. Po třetím a čtvrtém jsme byla hnědá stále jen ve vaně, ve vodě se ta barva asi vylučovala (možná díky pěnovým přísadám). Nezlepšilo se to ani po sedmé.

„Musíte absolvovat druhou sérii.“

„Hmm,“ odpověděla jsem nevěřícně a po poctivé úvaze skoncovala s dalšími výdaji na barvení těla. Proč by bílá nemohla být také dobrá? Copak jsou všichni chlapi rasisti? Musím přece zastupovat členy opravdické bílé rasy, aby nebylo na světě moc černo a připáleno!