Pokud chceme něco umět, musíme trénovat. I mozek se musí trénovat, jinak zakrní. I vztahy. Soužití muže a ženy je po nějakém tom roce zamilovanosti (kdy to jde snadno, protože rozum je zpit a upozaděn hormony) neustálou školu tolerance a budování vztahu na základě společných zážitků.

Mysl ženy, jejíž mozek je propojenější a emotivnější, si libuje v povídání, vztazích, detailech, opakování. Nemůže tak pochopit mysl muže, jehož mozek je přímější, metodičtější, cílevědomější a akčnější. Nic to nevypovídá o tom, kdo je lepší: tak otázka nestojí. Každý způsob je pro tu či onu činnost dokonalý. Jen se znát a vědět o tom druhém.

Když spolu žijí muž a žena v obvyklém rodinném uspořádání, a vidí se jen o víkendech a po večerech, nemají ani čas stihnout věci vnější, natož si na sebe, rozuměj – na své tak odlišné vnímání světa a sebe sama – zvyknout. Není se co divit, že partnerství, ve kterých trávili mužové většinu dne a týdnů „v práci“, nefungovala a nefungují. Není se co divit rostoucímu počtu rozvodů a médii vydatně živené nespokojenosti žen i mužů se svými partnery.

Mozek (muže i ženy) si rád zvyká. Psal jsem již před lety (ale tehdy bylo jen málo čtenářů a také dorostla další generace, tak to musím zopakovat), že člověk je také tím, co nějakou dobu dělá. Žena poslankyně po třech měsících v čistě mužském parlamentu začne používat mužský slovník, chovat se mužsky a hladina mužského hormonu (testosteronu) v jejím těle se zvýší. Sestřičky na sexuologickém oddělení, denně uvyklé vídat muže na jejich nejnižším stupni sebevědomí, začnou pohrdavě pohlížet i na své partnery a všechny se postupně rozvedou.

Rodinu ještě před sto lety tvořily tři generace a staří, mladí i děti spolu byli celé dny. „Trénovali“ tak celé dny a roky vzájemné soužití. To dnes ale neplatí, a navíc, jak si všiml i organizátor mužských iniciací, františkán Rohr „v současném západním světě většina žen sleduje mužskou cestu“. Zmatení jazyků (a gest a komunikace) i v rodině, mezi rodiči a dětmi, a mezi mužem a ženou, je tedy dokonalé.

Jinými slovy, mozek muže má při každodenním soužití od rána do večera čas učit se dekódovat pro něho původně zmatené a nesrozumitelné vysílání mozku ženy, a naopak. Trénink. To je výhoda společných zážitků, dovolených, víkendů na chatě a života stmelovaného společnou péčí oděti. Zamilovanost se tak postupně transformuje v láskyplný dlouhodobý vztah.

Pokud ovšem žena odjede s kamarádkami na dva týdny k moři, přijede „jiná“. Mezi ženami se pocvičila v dobře ubíhající konverzaci ve skupině, ve které si všechny krásně rozuměly. Pak se vrátí ke svému muži, který je samozřejmě zcela jiný: nerad mluví, a je navíc změněnou ženou znejistěn. Nějaký den trvá, než se komunikace znovu obnoví.

Je třeba si dát jakýsi mezičas a opatrně trénovat návrat k vzájemnému stavu porozumění a tolerance. Platí to v tom negativním, ale i pozitivním smyslu slova.

Přítel měl ženu učitelku, která se jednou vrátila po třech týdnech na škole v přírodě. Z autobusu vyběhla třída rozjívených školáků a paní učitelka stále plnila svou roli a kluky silným hlasem neustále okřikovala a napomínala. I svého muže. Když se ohradil, dostal to znovu a zvýšeným hlasem: „Jak se to chováš!?“ A když zmateně vykoktal „Ale já jsem přece tvůj muž…“, uzemnila ho slovy: „Neodmlouvej!“

Právě tak by ale bylo třeba pozastavit se a „trénovat“, když se žena vrátí z nějakého zážitkového kurzu, plna zážitků a návodů na „změnu“, a hned ve dveřích to na muže vychrlí. Myslí to dobře, ale on slyší „změním tě, doposud jsme spolu vlastně nežili, doteďka jsi byl k ničemu, ale já z tebe toho správného muže udělám, i kdybych to do tebe musela natlouct!“

Chce to opatrný postupný trénink. A manuál.

Nemůžete mít všechno, snažím se naznačovat ženám již léta. Máte doma muže, kterého jste si vybraly na celý život, ale pak vidíte film s polepšeným Richardem Gerem nebo zdatně líbajícím Bradem Pittem a chcete ho mít taky. A váš muž neví, co s tím. Koupí vám kabelku, a tím je to pro něho vyřízeno, ale vy místo abyste ho pochválily (kolik jen vtipů na své konto kvůli té kabelce přitom muž slyšel od kolegů v práci!), řeknete „dík“ a jedním dechem začnete požadovat i boty, kožich a dokonce i auto stejné barvy (rozumějte, muž slyší „nejsi k ničemu, nedokážeš mi ke kabelce pořídit ani boty a kožich!“)…

Ženy totiž většinou vůbec netuší, jak snadno a katastroficky se jim daří emočně a partnersky rozhodit své muže právě tím, jak často mění nálady a stavy. Muž, který jednou něco řekne a dosáhne, to bere jako jednou provždy dané, a je nemile překvapen, když se situace, kterou přece již vyřešil, znovu objeví. Přinejmenším jednou za čtyři týdny je pak znovu a znovu překvapován tím, že ženina nálada je (vlivem menstruace) zcela jiná.

Trénink partnerského soužití a především vzájemné komunikace je nám všem třeba! Dívky by měly v rodině ale i ve škole, s kamarádkami ale i kamarády, oslavit první menstruaci jako vstup do světa žen. Přinejmenším na středních a samozřejmě i vysokých školách by pak měli studenti studovat rozdíly mezi mužem a ženou. U každého nového mobilu (natož počítačového programu) člověk musí nastudovat manuál a nediví se. Každá dívka by tedy měla dostat s maturitním vysvědčením, ne-li dříve, i manuál na použití muže (takové Číňanky dostávaly o svatební noci pod polštář knihu o sexu), a naopak, chlapci by si měli pečlivě přečíst, jak zacházet s budoucími ženami. Aby tak vzájemně věděli, že ten druhý „to“ nedělá schválně, že je prostě jiný.

Avšak pozor, co se týče soužití muže a ženy, rada „trénovat, trénovat a zase trénovat“ má, jako každý lék, své kontraindikace.

Když žena, vrátivší se po dvou týdnech s kamarádkami u moře, v komunikaci se svým partnerem zákonitě narazí, začne jí v hlavě šrotovat obvyklý mlýnek úvah: on mě už nemá rád, už to s ním není jako to bývalo, on mi nerozumí, on si se mnou nepovídá… a z bláta je hned louže. Její negativní (i když nesmyslnou a iluzorní, vždyť je to jen pár miligramů chemikálie) emocí „ušpiněný“ mozek tak trénuje (i hustou konverzací s kamarádkami) ušpiněnosti, a žena pak za den dva zjistí, že svět a její partner jsou její úhlavní nepřátelé a že na ně ječí. Kdo kydá hnůj, nasmrádne.

V takové situaci je třeba rychle se vrátit k osvědčeným rituálům a postupům, přestat „myslet“ (rozumějte, přemílat znovu a znovu nikam nevedoucí negativní a nereálné myšlenky) a začít dělat. Hladit a chválit a radovat se. A trénovat.

Připadá nám, že chůze, běh, konverzace, politika, fotbal nebo radost je něco, čemu rozumíme a co umíme všichni. Chyba lávky, dnes i smích je třeba trénovat. Nedávno proběhly tiskem a televizemi reportáže o kurzech smíchu v Koreji, a v Izraeli vědci zjistili, že když mají maminky, které podstupují umělé oplodnění, dobrou náladu, máto velmi pozitivní vliv na jejich úspěšné otěhotnění. Výsledky u žen, které po zákroku bavil čtvrthodinku klaun, byly velmi uspokojivé: otěhotnělo jich dvakrát tolik.

A tak kromě informací o tom, že lze rodit a vychovávat šťastné zdravé soucitné a ekologické bytosti, a informací o rozdílech mezi mozky a chováním a jednáním můžu a žen, potřebujeme jako příslovečnou sůl nějaký ten trénink. A za dvě tři generace může být Země nebem.

Ale i na život v „nebi“ potřebujeme trénink.