„Drahá Kikinko, balíme ruksáčeček a odjíždíme na mejdáneček. Haf!“ Vlastním malého zavazadlového psa, tedy fenku yorkšírandu Kikinku. Psí společnost se v dnešní době může brát jako citový útěk k hezčím věcem. Ano, pes všemu rozumí a nemusí mít ani půl metru na délku. „Páníček zlobí, tak si vyjedeme za Jarunkou Kudrnkou do Liberce, viď?“

Krátké zakňučení beru jako souhlas a i tak, kdyby mlčela nebo odporovala, nepřipadá pro mne v úvahu ustupovat vlastnímu rozhodnutí. Můj muž Luboš si to zavaří sám! Neplácám tady o sklenicích na ovoce a zeleninu nadarmo, protože on opravdu přitáhl v pátek večer domů několik beden meruněk a okurek navrh!

„A co náš letní červencový výlet po krásách zelené přírody?“

„Karkulko, alespoň tě nespolkne vlk!“

„Tvoji známí podnikatelé v zemědělství mi udusí spokojený život, nic zavařovat nebudu. Stejně ty zásoby nikdy nesníme.“

„Tak jeď za kamarádkou, já si pohraju se sklenicema.“

Fajn, nikdo mu ten šťastný hvizd nepřetrhne, ale mít doma kutila všehodruhu je pro ženu zralou na dobrodružství trochu moc. A tak přichází na řadu Kikinka. Kňučí a poposedává na koberci a neřekne, co ještě přibalíme.

„Co ti je holka? Snad ses nespolčila s mužským?“

„Haf! Vrrr, haf!“ zaštěkala na svou oblíbenou hračku a pak se zase stočila do klubíčka a pofňukávala po psím.

„Nic se nedá dělat. Sama se bojím někam jet. Jdeme!“

Vzala jsem ji do náručí a s úsměvem koupila na nádraží jízdenku. Léto má své kouzlo, opravdu. Vykračuji si v bílé minisukni, se slunečními brýlemi na očích a zkoumám zda se ještě někdo po mých třiceti letech otáčí. Ale ano, usmívám se, dívají se, dívají. Přeměřují si tu elegantní dámu s psíkem.

Sedám si do vlaku hned u dveří, Kikinka zase kňučí, dnes tedy není ve své kůži, dávám si ji do klína na bílou plenu a rozjíždíme se. Miluji teplo! Krátké sukně, tílka, minišaty, svůdná těla a .....“Kikinko, pojď sem.“

Kikinka seskočila a šmejdí pod nohami. Pod mými, pod cizími, pod ještě cizejšími.

„To je ale krásný pejsek, kolik mu je let?“

„Třicet.“

„Třicet? To je tak starej?“

„Ne to já, ona patří k sotva odrostlým jednoročátkům. Promiňte, mohl byste ty nohy trochu roztáhnout?“ ptám se asi padesátiletého houbaře a jak se skláním cítím kromě hub ještě něco nepříjemného. Lubošovi takhle nohy tedy nikdy nesmrděj!

„Kikinko, pojď k paničce.“ Ona zakňučí a utíká o kus dál, lezu po čtyřech v uličce a jeden mladík obdivně hvízdá. Lekám se, že brzdíme a tak vstávám. Ohlížím se a vidím, že kluk je ze mě celý vedle. Stahuji si mini o dva centimetry dolů a zase se opatrně zasunuji do podřepu. Další dva kluci se baví na můj účet, ale uklidňuji se tím, že pod kalhotky mi nevidí. Kikina je přednější. Od třetí sedačky přede mnou se line ženský křik.

„Čí je to pes? Chyťte si ho nebo... áááááá.“

„Můj je, můj! Už běžím!“ křiknu rychle a mladíci, houbař i tři ženy vedle se otáčejí mým směrem. Chci se co nejrychleji dostat vpřed, ale jakmile stojím u ječící paní, cukne to! Brzdím na zemi. Proboha, snad nemá nikdo kameru! Rudnu jak komunistický předák a s jistotou neodpřisáhnu, že mi sukně slouží za sukni a ne za pásek. Dál si nevsázím ani na to jestli se bílé kalhotky drží v mezinoží. Propadám se hanbou a brodím peklem! Peklem s příchutí čerstvého hnojiva.

„Kikino, cos to provedla?“ ječím zoufale a opravdu nevím jestli fňukat, nadávat nebo řvát! Řvu!

„Tos neměla....“

„To by opravdu neměla, proč toho pejska trápíte?“ povídá paní od vedle, která se zvedla a podala mi papírový ubrousek.

Zvedám se, v podřepu chytám už spokojenou čtyřnohou společnici, prohlédnu se od trička až k patám a brečím: „Jaktože máš zelenej průjem? Kdo ti dal ty okurky do žrádla?“

Nářky mi nepomáhají, jsem celá označkovaná, v ruce muchlám kus měkkého papíru a nevím zda utřít zem nebo sebe. Proč jsem jen lépe nenaslouchala kňučení přírody? Náš vagón se stal hovnovým rájem a nestaví, vůbec zatím nestaví a já, bože, kdo mě uzdraví, když nemám ani nic na převlečení....