Na dně oceánu, kam nedohlédne lidské oko a kde

nepředstavitelný tlak vodních mas zničí okamžitě veškeré lidské technologie se nacházejí prastará města. Starší než Atlantida, stará jako čas.

Tato města, tyto říše rozkvétaly v době, kdy kromaňonci či neandrtálci bojovali začínali bojovat o právo psát historii svého druhu. Možná ještě dříve. Byly tyto říše vytvořeny tvory podobnými lidem, nebo tvory nám neznámými? To ví dnes již pouze matka Země a Bůh.

Matka Země tyto tvory milovala- byli to její děti. A pouze ona ví, kde se nachází jejich hroby. Hroby těch, kdo se kdysi považovali

za neomezené vládce a jejichž pýcha sahala až k nebesům.

Jak kruté byly jejich činy,

jak bezohledně sáli Zem!

Svou matku ničili, když žili,

a život jiným brali jen.

Jen po pokladech, moci prahli,

a Matka sténá naříká.

Že miluje je, prosí, žádá,

jich prý se to však netýká.

A Matka přestávala plakat,

pak prolomila vodní hráz.

A města pyšná hrůzou ztichla.

Dnes Matka Země prosí zas.

autor: Jiří Slapnička