Po několika nevydařených vztazích jsem byl v sedmém nebi, když jsem poznal svou současnou partnerku. Na věk nijak zvlášť nehraji, ale přece jen už mi není dvacet a samozřejmě jsem toužil po ukotvení. Chtěl jsem se už usadit nastálo. Mít svou ženu a rodinu. Byl jsem přešťastný, když jsme se poznali a padli si do noty. Byl jsem taky moc rád, že já už mám svoje zázemí a vše nám tak půjde třeba i rychleji a snáz. Teď je můj byt paradoxně kamenem úrazu.
S mou přítelkyní jsem necelý rok. Takže doba největší zamilovanosti, a i přesto je věčně nespokojená. Už když jsme se poznali, nadšeně mi sdělovala, že žije celý život v rodném domě. Ano, bylo znát, že má k němu silné vazby, stejně jako ke svým rodičům. Nikdy moc nespala po kamarádkách, nebydlela na intru, na vysoké ani na koleji a tak dále. Je prostě a jednoduše zvyklá na svůj domov. Měl jsem tak trochu obavy, jestli přijme mou nabídku na společné bydlení hned po dvou měsících, ale k mému překvapení s bezprostřední radostí ihned souhlasila. V bytě, potažmo paneláku jí ale vůbec není dobře.
Nejdřív jsem si myslel, že si musí zvyknout. Přece jen je to jiné prostředí a velká změna. Byl a jsem jí nápomocný, jak jen můžu, ale nějak to nestačí. Přítelkyně je očividně frustrovaná z mnohem menšího místa v bytě, ale současně začala být hrozně nepříjemná a panovačná, což asi z té frustrace pramení, ale jestli to skutečně není podstata její povahy, si taky jistý nejsem. Mám pocit, že za tu dobu, co je se mnou v bytě, zestárla o deset let. Je mi jí hrozně líto a rád bych ji přivykání ještě víc usnadnil, ale vůbec nevím jak. Ze všeho v paneláku je nervózní. Nesnáší výtah, rozčilují ji i ti nejtišší sousedi, hrozně vyletí kvůli nesvítící žárovce na společné chodbě, až pedantsky kontroluje, kdo má hlavní úklid a je celá na trní, když se dotyčný třeba jen o den s úklidem společných prostor zpozdí. Tuhle nervózu a kontrolu střídají výbuchy pláče. Teď je to třicetiletá holka a už se u ní objevují takové manýry, které já třeba u své, o generaci starší, mámy vůbec neznám. Nastavuju jí trpělivě rameno a snažím se s ní o tom mluvit, ale vždy se jen pohádáme, protože už teď mi téměř dává ultimátum, že v bytě prostě nezůstaneme. Že se byt prodá. Ale to zase nechci já. Takže než abychom si užívali prvního roku partnerství, trčíme na mrtvém bodě kvůli bydlení.
Marek, 35 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Ilustrační foto: pixabay.com
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Nikdo není nepříjemný a panovačný vlivem vnějších důvodů, zatímco je v jádru skromný a milý :-) Je to v ní a časem to nebude lepší, spíš naopak. Pusťte ji zpátky do oběhu, ať zase může být protivná na někoho jiného. A vy se ve vašem věku vypořádejte s těmi sedmými nebi, zní to jako od puboše.
No nevím, tohle chování bych bytu v paneláku teda nepřičítala. Navíc ve 30ti letech to už teda není žádná holka, která by se časem trochu obrousila, je to dospělá ženská, která bude s přibývajícím věkem horší a horší. navíc teda ve 35ti a 30ti letech se teprve seznamovat a hledat partnera, no nevím no. To už by snad lidi mohli mít v tomhle jasno. Ale to je jedno, nechci kritizovat, jen se tomu divím.
Hmm, u nás to bylo obdobné, akorát naopak. Já z paneláku a muž z RD. Mně je celkem jedno, kde žiju, hlavně, abych byla s lidmi, se kterými je mi dobře. Muž se mnou zkusil žít v paneláku a shodli jsme se, že kdybychom tam zůstali, už spolu nejsme. Nervózní, nepříjemný, vzteklý.. v baráku se může jít uklidnit do dílny, posekat zahradu, poskládat dříví, odházet sníh, vyvenčit psy a doma pohoda :) Je to o prioritách. Klidně skousnu, že musím žít v baráku, ale doma mám milionovýho chlapa :) Jestliže je pár natolik nekompatibilní, že se nedokáže shodnout ani na stejném stylu bydlení, asi není co řešit. Šťastný nebude ani jeden.
Rychle ji vyprovoďte zpátky k mamince a tatínkovi. Byt je jen záminka na hysterické výstupy a těch byste si v dalším spolužití užil jistě vrchovatě. Holka se asi chtěla rychle rozmnožovat a teď narazila...
Hlavně neprodávejte byt!!!! To by byla ta největší volovina co byste mohl udělat. Bydlení je základ a vlastní je poklad!!! To známe - Vy byste prodal byt, ona by se nastěhovala zpátky k rodičům a Vy, jakožto věrný a zamilovaný pejsek, byste šel s ní. Tam byste byl "holka pro všechno" a ještě trpěný. Pak by Vás přesvědčila, abyste peníze z prodeje bytu investoval do jejího rodinného domu (vždyť přece jednou bude i Váš!) a pak, jakmile ji omrzíte vás kopne do ………. a z Vás bude bezdomovec. Ne ne!!! Ženských jsou mraky. Kvůli jedné slepici si nezničte život. Jste ještě mladý. Určitě se časem najde ta pravá. Od této raději utíkejte nebo místo klidného života budete mít peklo.
Měl byste přítelkyni uklidnit tím, že jednou budete mít děti, bude potřeba je hlídat, jednou budou rodiče staří, bude potřeba jim pomáhat, a že se zase domů za deset dvacet let opět vrátí. A ujistit ji, že ji máte rád a že pro vaše soužití je důležité, abyste do té doby žili sami. Zároveň ji upozornit, že pokud by se s Vámi cítila nešťastná a svého odstěhování lituje, aby se rozhodla, co vlastně chce. A Vy že zůstáváte samozřejmě bydlet v bytě, kde jste doma. A že doufáte, že jednou jistě oba potkáte někoho, kdo s ní bude žít u rodičů a s Vámi v bytě.
Já taky bydlela v paneláku, ve velkoměstě a pak jsem se přestěhovala do malé vesnice. Rychle jsem si zvykla. Žijeme v pohodě a míru. Všude jsou problémy, ale ty se musí zdolat, jinak to nejde....
Myslím, že panelákový byt ji nezměnil, jen se rychle projevila její skutečná povaha. A pokud se chcete usadit a jaksi nenalézáte vhodný protějšek, doporučuji z vlastní zkušenosti zahraniční seznamku. Dívky zde jsou podstatně skromnější. Ale komunikativní angličtina je nutností. V případě zájmu se rozepíšu.
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.