2. července 2006 se na MFF v Karlových Varech konala celosvětová premiéra filmu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Kráska v nesnázích.

Marcela je v Kristových letech. Její manželství je v krizi, funguje pouze na vzájemné sexuální závislosti.

Rok po ničivých povodních v roce 2002 je rodina i ve vleklé finanční krizi. Dům s autodílnou je v dezolátním stavu. Marcelin manžel Jarda řeší situaci prací pro zloděje aut. Marcela se bojí o budoucnost sebe i svých dětí a od Jardy odejde.

Nastěhuje se k matce. Staré konflikty mezi Marcelou a matčiným manželem Richardem přerostou v psychický teror, jehož cílem jsou stále častěji děti. Jardu mezitím zatkne policie za podíl na krádeži auta.

Marcelina situace se zdá bezvýchodná.

Okradeným majitelem auta je v Itálii žijící Čech Evžen. Po prvním setkání a nedorozumění na policii, se Marcela s mnohem starším mužem sblíží. Tady se také psychologické drama stává romantickou komedií. Pygmalionovský vztah kultivovaného, bohatého, vzdělaného a hodného pána s drsnou, nevzdělanou a chudou dívkou, se ovšem vyvíjí jako v červené knihovně jen zdánlivě…

Marcelu stahují její vlastní běsi a především celé klubko rodinných závislostí.

Příběh staví na rafinovaném způsobu vyprávění jednoduchého příběhu: Zničující psychické deptání a bezvýchodnost střídá naděje, laskavost a štěstí, ale vše spěje k neobvyklým a nečekaným koncům.

Film staví především na propracovaných hereckých výkonech nejlepších českých herců, na nečekaných zvratech, na humoru, který přichází v překvapivých chvílích a na pocitu, že hrdiny filmu důvěrně znáte ze svého okolí.

Ve filmu zazní několik nových skladeb od Glena Hansarda, vůdčí osobnosti irských Frames, známého z filmu Commitments. Dále ve filmu vystupuje se dvěma skladbami fenomenální písničkářka Radůza, která pro film zhudebnila i stejnojmennou báseň Roberta Gravese.

Rozhovory s herci filmu

Aňa Geislerová (Marcela Čmolíková)

Jaké jsou vaše dojmy z filmu?

Toto hodnocení se snažím vždycky co nejvíce oddálit, protože moje první dojmy jsou bohužel sobecko-egoisticko nenávistné, kdy nejsem schopna se přenést přes sebekritiku. Na to vždy potřebuji den dva, rok, abych sobě odpustila. Ale jinak se mi film moc líbí, dojímá mě.

S Honzou Hřebejkem jste točila první film, setkala jste se s ním ale už v době, kdy psal scénář k Pějme píseň dohola Ondřeje Trojana. Jak probíhala vaše herecko-režijní spolupráce?

I když se někomu může zdát, že jsme se s Honzou znali už dříve, tak tomu tak není. My jsme se vlastně více poznali až teď. Protože jsem ale byla ještě kojící matka, tak jsem se nezúčastňovala takových těch sezení u vína, kdy se postavy rozebíraly a lidé se nějak více sbližovali. Na to jsem tehdy neměla čas. Ale protože teď budeme zřejmě spolu točit znovu, tak to už bude na to více času. A o tom vlastně Honzova metoda je – o lidském faktoru, který každý herec do své postavy vnáší.

Jak se vám hrálo s Janou Brejchovou?

Jana Brejchová je herečka, na kterou jsem vždycky vzhlížela. Líbí se mi, jakou má dikci, jaké má oči, prostě všechno. Ale při hraní musíte zapomenout na to, že je někdo váš idol. Prostě musíte pracovat spolu. S ní to bylo o to lehčí, že se do postavy matky hodně vcítila, a mně se o to lépe budoval ten vztah k ní. Je to hodně intuitivní herečka, vřelá, ale zároveň plachá bytost. Myslím si, že nám to spolu hodně seklaplo.

Jak náročné byly pro vás erotické scény?

Roman Luknár měl k těmto scénám absolutně bezproblémový přístup. Občas se stává, že když člověk takové scény točí, všichni předstírají, že nikdy nesouložili, že vlastně ani nevědí, jak se to dělá. Tady tomu bylo naopak. Prostě měla jsem štěstí na partnera. I když já jsem ve skutečnosti plachá, přišlo mi, že tato postava rozhodně plachá není, takže jsem připustila i takové věci, které bych normálně nedělala. To bylo snad poprvé v životě, kdy mě ty scény při natáčení opravdu bavily. Nebyla tam žádná křeč.

Ve filmu vypadáte velice sexy. Změnilo vás nějak mateřství?

Člověk se mění asi každou zkušeností. Ta mateřská je asi pro ženu jednou z největších a nejsilnějších. Více jsem to asi cítila po stránce osobní, kdy jsem spěchala domů, chtěla jsem to mít už rychleji za sebou. Práce je sice jedna věc, člověk ji uctívá a zbožňuje, ale pak chce být zase rychle doma.

Jana Brejchová (Zdena Hrstková)

Jaký máte dojem z filmu, když jste jej konečně viděla celý na projekci?

Musím říct, že mi to trochu vzalo dech. Hlavně v tom, jak je to velice jímavé, pravdivé a autentické.

Ve filmu hrajete postavu Marceliny matky. Můžete ji představit, tak jak ji vnímáte vy?

Je to ženská, která je stejně jako její dcera také v nesnázích, jen jí je o několik let více. Jejich osobní příběhy a vztahy jsou sice jinačí, ale v podstatě jsou hodně podobné.

Jak jste spokojená se svou filmovou dcerou Aňou Geislerovou?

Mně se s ní hrálo moc dobře. Aňa je velice talentovaná, nesmírně příjemná a upřímná. Líbí se mi, jak vypadá, je takový zvláštní francouzský typ, a já mám Francouze a zvláště Francouzky ráda. Ale nejvíce si na ní cením toho, jak je pravdivá, otevřená a upřímná při hraní.

Naposledy jste před kamerou stála před sedmi lety (ve snímku Početí mého mladšího bratra). Jaké to bylo znovu točit? Musel vás Honza Hřebejk přemlouvat?

On byl tak slušně vychovaný, že mě přemlouval. Přestože jsem chtěla s filmem definitivně skončit, ráda jsem jeho nabídku přijala, protože se mi některé jeho filmy moc líbí. Teď hraji v divadle a to mě moc baví. Filmů jsem už natočila tolik, že mě to tolik nevzalo. Ale když jsem si přečetla scénář, byla jsem velice uchvácená. Místy jsem se vrátila do dob svého mládí, kdy jsem viděla italské neorealistické filmy Vittoria De Sicy. A cítím, že i v tomto filmu to je - drobný humor podivných lidiček, se svým osudem, se svým křížem, trošku zahořklý, trošku smutný a trošku veselý.

Josef Abrhám (Evžen Beneš)

Jaký je váš dojem z filmu, když jste jej konečně viděl celý na projekci?

Je to krásný film, herecké výkony jsou úžasné, až chvilkami trnu, abych to tam nekazil. Herečtí kolegové jsou opravdu skvělí, i děti. Je to nádherně sejmuté, herecky vybudované na skvělém scénáři pana Jarchovského. Takže se to tak sečetlo do veliké kvality, bez ohledu na to, jestli je film smutný nebo veselý. Jsem velice potěšen, že jsem se mohl na tomto filmu účastnit.

S Janem Hřebejkem jste už spolupracoval na filmu Šakalí léta. Jaká byla vaše spolupráce tentokrát? Měl jste pocit, že Jan Hřebejk režijně vyzrál?

Já jsem velký rozdíl v komunikaci mezi námi neshledal. Už tehdy jsme si velice dobře rozuměli. On bral moje nápady a řešení už tehdy. Byl ke mně velice otevřený a báječně se s ním spolupracovalo. Už tehdy to bylo velice svobodné a na filmu se to projevilo. A teď je to totéž. Samozřejmě že je zkušenější a má za sebou více klidu a zázemí, ale ten základ je pořád stejný. Jan Hřebejk velice dobře pracuje s herci, nechává nám svobodu a vůli, připouští jistou míru improvizace i uvnitř záběru.

Ve filmu hrajete postavu Evžena. Není tento muž přece jen na dnešní dobu příliš hodný? Jak byste ho charakterizoval?

On byl ve scénáři ještě hodnější. Není to jedinec, který je jenom hodný, je to chlap, který má už leccos za sebou. Dostane se do situace, která náhodně vznikne, a on ji řeší s určitou noblesou. S žádnými záměry, útoky, zájmy nových vztahů. Je to od něj taková trochu i hra. Cítil jsem se v této postavě moc dobře.

Jiří Schmitzer (Richard Hrstka)

Jaký máte pocit ze své role, která je ve filmu ta úplně nejvíce negativní?

To je ta nejtěžší otázka, kterou mi můžete položit. Nerad o tom mluvím. Samozřejmě jsem byl potěšen, je to totiž pro mě takový trošku protiúkol, ale říkal jsem si, že je třeba si tuto cestu vyzkoušet. Každý člověk je poskládaný vlastně z obou částí a dost záleží na tom, kterou z těch částí si vybere, a která převáží.

Jak se vám pracovalo s Honzou Hřebejkem?

Komplexně dobře. Ono se to nedá moc rozvádět. Jan Hřebejk není uzurpátor, ale ví, co chce. A tak to má být. Vždyť režisér dělá film!

Když přijímáte roli, rozhodujete se podle toho, který režisér bude film točit?

Pro mě je samozřejmě režisér hrozně důležitý. Nejdříve si přečtu scénář, pakliže je tam nějaká osudová role, tak chci vždycky mluvit s režisérem, abych věděl jak on to vidí, co ode mě bude chtít a jestli jsou ty naše představy příbuzné. Jestli se člověk naučí myslet v kontextu toho, jak to vidí režisér, a už s tím ohledem se roli učit, pak už to na place není tolik náročné, než kdyby si teprve s režisérem ujasňovali své představy. Nejsem ten typ herce, kterému se přikáže „teď buď smutný, teď veselý“. To já neumím, takovouto rutinu. Já se potřebuji o něco opřít.

Jak jste se naladil před natáčením do role takto nepříjemného člověka?

To už člověk musí mít připravené, než když se začne samotné natáčení. Měli jsme např. dvoudenní schůzku, kdy se upravoval scénář, vše se znovu četlo, padaly různé názory. Scénář a vlastně i finální produkt doznal velmi značných změn. Když jde člověk na plac, tak už tu představu o tom, co to je za chlapa, musí mít. Aspoň já to tak mám.

Kdybyste si mohl vybírat, vybral byste si opět roli Richarda, nebo byste měl chuť si zahrát někoho jiného?

O tom jsem vůbec neuvažoval. Tato figura a celý scénář byl dobře napsaný. Já jsem v té figuře ani neviděl žádnou slabinu. Samozřejmě, že když kouká člověk na sebe, tak vidí tu slabinu na sobě. Ale to mají asi všichni lidé. Těžko se dívá na sebe. Možná, že kdyby tento člověk nebyl zasažen určitými náhodami, tak by i našel východisko.

Roman Luknár (Jarda Čmolík)

Ve filmu hrajete postavu manžela Krásky. Jak byste tuto roli charakterizoval, jak ji vnímáte?

Jarda je obyčejný člověk, který má rád svou ženu a děti. Takových Jardů je kolem nás spousta. Nezná jiné řešení, jak dostat svou rodinu z neštěstí, které je potkalo. V dané situaci se vydává na šikmou plochu, za co v konečném důsledku platí vězením a ztrátou svých nejbližších. Opuštěný dělá, co může a co umí, aby ztracenou rodinu opět získal.

Můj názor na Jardu je takový, že i když se zdá, že je lump, má velké srdíčko, jenom má smůlu.

Důležitou roli ve filmu hraje sex. Jak se vám točily erotické scény s Aňou Geislerovou?

Moc jsme se přitom nasmáli. Je to to nejlepší, co se vám může stát, když na vás čumí lidi ze štábu. Myslím, že oni se taky dost pobavili. Natočil jsem takových scén v mém životě několik, ale tato je beze sporu ta nejzábavnější.

Některé scény se natáčely také v pankrácké věznici. Jak jste se tam cítil?

Trochu stísněně. Mám raději svobodu. Do styku s vězni jsme nepřišli, takže to na mě působilo spíše jako kasárna. Jsem rád, že jsem slavnou pankráckou věznici mohl vidět také zevnitř. Ale je to tak na moment a stačí. Byla sobota 23. srpna. V ten den moje rodina odlítala domů do Španělska a do věznice se s telefony nesmí. Takže jsem byl rád, když jsme odtamtud vypadli a já se s nimi mohl spojit. Nakonec v ten den ani neodletěli, protože se porouchalo letadlo.

Čím vás Jan Hřebejk během příprav a natáčeni filmu nejvíc překvapil?

Volností, jakou hercům nechává. Mám na mysli týmovou práci s každodenním improvizováním a hraním si se situací. V životě jsem se při práci tolik nenasmál a nepobavil. Naposledy jako dítě. Každé ráno jsem se budil s příjemným lechtáním v žaludku a těšil se na plac, s čím mne dnes zase Honza překvapí. A takovému člověku, jakým Honza je, se každý herec rád odevzdá.

Vaši matku hraje Emília Vášáryová. Potkali jste se někdy spolu na slovenském jevišti či ve filmu?

S Miluškou se známe léta a v Krásce jsme si zahráli spolu poprvé. Odmalička to byl můj idol jako žena i jako herečka. Takže asi nemusím vysvětlovat, co jsem cítil, když jsem se vedle ní postavil. Splnilo se mi moje tajné přání z dětství. Miluška je jedinečná a neopakovatelná!

Emília Vášáryová (Líba Čmolíková)

Po Pelíškách a Horem Pádem je to již vaše třetí spolupráce s týmem Jana Hřebejka. Jak se váš vztah vyvíjí?

Jak se říká: Do třetice všeho dobrého. Je to skvělý štáb, skvělý tým. Já se na spolupráci s nimi vždy velice těším. Při natáčení je úžasná atmosféra, ale co víc, je to velice profesionální atmosféra. Z celého natáčení je zřejmé, že jeden druhému držíme palce. Každý oceňuje, když se někomu něco podaří, ale každého mrzí, když je to naopak. Ale o to větší je potom ta vzájemná lidská podpora.

Zažila jste se štábem něco, co doposud ne?

V té době jsem pravidelně hrála na Pražském hradě v Romeovi a Julii. A protože se většina scén filmu točila v noci, po představení z Hradu jsem chodila na natáčení. Měla jsem v té době chvíli pocit, že jsem Pražačka.

V tomto filmu se setkáváte s divou českého filmu Janou Brejchovou. Jaký je váš vzájemný vztah?

Janu Brejchovou velice obdivuji. Když jsem se dozvěděla, že se spolu ve filmu setkáme, byla jsem šťastná. Kromě toho mám z té doby velice krásný zážitek. Honza Hřebejk nás pozval na noční plavbu po Vltavě a my jsme s Janou prožily velice pěkné okamžiky, kdy jsme zapomněly na okolní svět. Druhý den mi Jana povídala, že z toho celou noc nespala, jak jí bylo dobře. Jako by byla na prvním rande.

Jan Hrušínský (pan Havlík)

Jaký je váš dojem z filmu? Které emoce u vás převažovaly?

Ve mně se ten film teď, půlhodiny po projekci, rozkládá, teprve ho vstřebávám. Je to jako když vypijete skleničku dobrého vína a tu si vychutnáte, až když ji polknete. Zrovna tak na mě působil ten film. Prvních deset minut jsem přesně nevěděl, co si o tom mám myslet, ale pak mě film tak vtáhnul, až si mě na konci podmanil. Říkal jsem si: Škoda, že už je konec.

Postava, kterou ve filmu hrajete, není příliš sympatická. Jak byste ji charakterizoval?

Jako postavu ze života. To jsou role, které se dobře hrají, protože v nich je co hrát. A bohužel takových lidí jako je pan Halík, kterého hraji, je hodně. Je to spíš byznysmen než farář, který se živí neštěstím a vírou svých bližních.

Bylo pro vás natáčení s Janem Hřebejkem v něčem jiné, originální, inspirující než filmy natočené jinými režiséry?

Určitě. Původně jsem dělal kamerovou zkoušku na roli faráře. Pak mi dal Honza Hřebejk vyzkoušet i roli pana Havlíka. Byl jsem nesmírně potěšen, když mi za týden zavolal a řekl, že se rozhodli tyto dvě role spojit. Natáčení bylo velice profesionální. Celý štáb kolem Jana Hřebejka, Petra Jarchovského a kameramana Malíře byl velmi nakloněn tomu, aby byl film hodně dobrý.

Když se rozhodujete, kterou roli přijmete, má pro vás význam jméno režiséra? Ovlivnilo vaše rozhodnutí jméno Jana Hřebejka? Znáte jeho předchozí filmy?

Já obdivuji všechny Hřebejkovy filmy od Šakalích let. Honza Hřebejk mě zná spíše jako producenta, než jako herce, protože krátce předtím jsme spolupracovali v Divadle Na Jezerce, kde Honza režíroval Manželské vraždění. Byl jsem velmi potěšen tím, když mi tu roli nabídl a neváhal bych dělat i menší role v jeho filmech.

Ve filmu dále hrají: Jiří Macháček (Patočka), Andrei Toader (Mirek), Nikolay Penev (Pičus), Jaromíra Mílová (paní Havlíková), Adam Mišík (Kuba Čmolík), Michaela Mrvíková (Lucina Čmolíková) a Radůza (šansoniérka)

Film bude slavnostně uveden do kin v úterý 5. září 2006

Premiéra pro veřejnost bude 7. září 2006

Zdroj: agentura 2 média