Zákon akce a reakce v lidském chování V celém Vesmíru a potažmo i na naší planetě platí zákon akce a reakce v návaznosti na chování jedinců a skupin vůči sobě a okolí. Naši moudří předkové to definovali pořekadlem "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá". V chování člověka platí zákon, že jak se chová vůči okolí, tak se mu to vrátí. Sice ne hned, ale s prodlevou, jakou si osud, Bůh, či jiná dotyčným člověkem definovaná "moc" určí a silou, či velikostí jí určenou. Tento zákon lze přesně vypozorovat v běžném životě, a jeho činnost lze vypozorovat také na pozadí historických událostí. Pokud se člověk na ostatní lidi usmívá, chová se k nim slušně a pomáhá jim, vrátí se mu to ve vrchovaté míře. Lidé se na něj začnou také usmívat, oplácejí mu pomoc pomocí, má okolo sebe více upřímných přátel, více šancí na sebeuplatnění, a také konec má klidnější. Lidé neupřímní a zlí jsou obklopeni jim podobnými, kteří čekají na jejich chybu, aby mohli nastoupit na jejich případnou mocenskou, čí finanční příčku. Osudu neutečou, a ten jim vrátí jejich zlé skutky v míře neztenčené a ve formě, která je nejvíce zraní. Také životních šancí mají méně, než ti dobří. Jejich konec je v osamění a jsou obklopeni nikoli truchlícími, ale těmi, co na jejich smrt netrpělivě čekají v naději na prospěch z jejich smrti jim kynoucí. Umírající se poté cítí zrazeni, poníženi, bezmocní, a tento pocit jsou pro ně mnohem větším utrpením, než bolest fyzická. V historii je mnoho příkladů takovýchto konců. Stalin ke konci své éry trpěl nesmírnou hrůzou ze zrady, vraždil své stoupence i protivníky již při pouhém náznaku podezření na ohrožení jeho osoby a moci, a zemřel po mnohahodinovém intenzivním utrpení bez naděje že mu někdo podá pomocnou ruku. A přitom stačilo jen relativně málo. Jeho stoupenci jen přihlíželi a čekali. Hitler byl vrah a zločinec nehoršího zrna. Rozpoutal nejstrašnější válku novodobých dějin a celý svět uvrhl do stavu na pokraji zániku civilizace jako takové. Ke sklonku života trpěl strašnými depresemi, byl pod vlivem drog, a je dokonce podezření, že ho jeho věrní jako trosku ukryli do některého jihoamerického státu. Mocný a nepřemožitelný César skončil rukou "věrných". Nejsou výjimky, že se mocní stali obětmi svých představ o vlastní nezranitelnosti a zemřeli na obyčejné pohlavní nemoci. Je dokázáno, že žádná násilně provedená změna nepřežije svého tvůrce, žádný násilím vytvořený státní útvar, nebo mocenskopolitické seskupení netrvá věčně, a ani dosud žádný politický systém nevydrží tak dlouho, jek proklamuje. Protože však vždy a všude se najdou jednotlivci a skupiny prahnoucí po moci, vytváří se neustále nové a nové ideje, které se pomocí mas prosazují a pomáhají těm nejlépe propracovaným koncepcím k moci. Také vraždy mezi příbuznými jsou v dějinách na "denním pořádku". Není bez zajímavosti, že někteří mocní tohoto světa byli a jsou v rodině terorizováni, své komplexy si léčí touhou po moci, nebo navštěvují veřejné domy a po prostitutkách žádají "speciální služby". Každý člověk, ať se vůči jiným chová jak chce, potkává během života šance. Lidé dobří jich mají více, špatní méně. Záleží pak na každém z nich, jestli je rozezná, a zda se jich chopí, či ne. Je však jedno varování - člověk má být dobrý, ne však bl... Také je jedna poučka. Nesouhlas se má vyjadřovat s rozumem a taktním způsobem. Hrubá slova, výhružky a násilí nestupují tehdy, když dochází argumenty, inteligence a vůle po porozumění.

autor: Jiří Slapnička