Problém dnešní doby jsem mohla hlídat, jak jsem chtěla a stejně neuhlídala. Všichni o téhle masové závislosti víme, všude se o ní mluví, ale člověk má pořád tak nějak pocit, že jeho dětí se to naštěstí netýká. A nakonec zjistíte, že týká, i přes pevně stanovené hodiny, kdy mohly děti na počítači bývat. Závislost našeho syna na počítači je pro mě jako červený hadr na býka a když vidím, co to dělá s celou rodinou, je mi z toho smutno a zachvacuje mě panika.

Ano, někde ve výchově se stala chyba, to jednoznačně. Předpokládám, že to bylo v době, kdy se nám narodilo třetí dítě. Takže dva puberťáci a do toho miminko. Byla to určitě zátěž pro nás všechny a tam někde jsem začala klouzat po tenkém ledě. V dceři jsem měla velkou oporu a se vším pomáhala. Je to skoro dospělá ženská a taky se podle toho zachovala, když se ten nejmenší narodil. Ale syn se uklidil k počítači, nejmladší sourozenec ho příliš nezajímal a u počítače už zůstal dodnes. Ve škole mu to jde levou zadní, takže jsem ho nikdy nemusela třeba za prospěch trestat zákazem počítače. Venku se nám nikdy také moc nepoflakoval, takže jsem mnohdy vlastně byla i alibisticky ráda, že sedí doma u počítače, vím tak, kde je a nemusím třeba trnout, kvůli potulování se v nočních hodinách, navíc třeba s alkoholem v ruce. Vím, že nástrahy internetu jsou mnohdy nebezpečnější, ale věřím, že se tak velký kluk pohybuje v internetovém prostředí bezpečně a uvědoměle. Navíc, já vím dobře, u čeho tam dlouhé hodiny sedí. U pitomé online hry, od které jej nemůžu odtrhnout.

S manželem si syn přestal rozumět úplně a tak je vidět, že můj muž začal tíhnout k nejmenšímu kloučkovi. Cítí se s ním zřejmě víc potřebný. S manželem o všem mluvíme, takže jsme se shodli v tom, jak synův problém nabourává celou rodinu. Syn si sice plní svědomitě všechny své povinnosti, dokonce si přivydělává různými překlady, protože mu jde skvěle španělština, takže ani s brigádou na něj nemůžeme vyrukovat. Už tak k nám byl velkorysý a zřekl se kapesného, když se narodil prcek. Prý si překlady vydělá dost a koruny na pleny se teď budou hodit víc. Ze všeho mi tak pořád vychází, že je to strašně hodný a rozumný kluk a proto se mi té jeho závislosti pořád nechce věřit. Nejvíc je to ale znát v tom odcizení. Nic s námi nepodniká, vyhýbá se rodinným oslavám, a když už se jich účastní, stejně skončí s tabletem v ruce, když mu nabízím kino, nechce se mu. Když na něj mluvíme a snažíme se z něj dostat, jestli třeba nestrádá, co se naší pozornosti týče, odpověď je pořád stejná. Prý je v pohodě. Jenže s nikým nemluví, ponocuje, jídlo si nosí k počítači, rychle si splní povinnosti, které má a už je tam. A tak je to každý den. Spousty hodin. Když marodí, dokáže být týden v posteli s počítačem a hraje a hraje. Nezajímají ho holky, nezajímají ho živí kamarádi, nezajímá ho rodina, zajímá ho jen ta hra. Doma se kvůli tomu všichni hádají, protože já a dcera jsme pro odbornou pomoc, manžel to přisuzuje pubertě a točí se u nás, za batolecího křiku, pořád jedno a to samé téma dokola. Počítač!

Dagmar, 45 let

 

 

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová

Ilustrační foto: pixabay.com