Každým rokem pořádáme jako samostatné hospodyňky kurzy sebeobrany na čtrnáctidenní dovolené v zahraničí. Samozřejmě bez manželů, aby neokoukali naši obranářsku taktiku.

Jde o jedinečnou podívanou na tři usměvavé, dobře nakynuté, samostatností a lehkostí žití, se pyšnící ženy.

Mezi klasiky návštěvnosti patří restaurace a tak se hned den po příjezdu na pobřeží Costa Bravy propadáme do ratanových židlí, prohlížíme si menu a španělsky vzdělaná Marie objednává.

„Dáme si tohle,“ boří prst na specialitu dne a andělsky se usmívá. Číšník se poťouchle šklebí a mrká.

Za chvíli nesou tři talíře. Na každém z nich leží zelenina a vedle propagované zdravé výživy, objednaná specialita - ryba ve tvaru mohutného pánského přirození. Díváme se na jídlo s vyjeveným výrazem jako když nevíme jestli použít vidličku či lžíci.

„Hele, to vypadá jako to...“

„Jo, přesně jako to.“

Číšník se pohihňává a nehodlá odejít. Marie se neleká, usmívá se a reaguje plynulým jazykem domorodců:

„Podívejte se pane, jestli si myslíte, že tohle je nějaká specialita, tak se mácháte v omylu. To už tu jednou bylo. V Itálii nám přinesli pizzu a na ní obrovský mužský úd z mořských příšer, posypaný olivami a sýrem.“

Bez upozornění bere do ruky vidličku, pevně ji zmáčkne a rozmachuje se pravicí. Silou, a za bojového pokřiku ji vráží do vytvarované ryby: „Haťa šáá!!!“

Číšníkovi zamrzá úsměv a odchází. Možná mu projela bolest v slabinách, protože Máňa se s nikým nepárá a udeřuje jednou ranou na mnoha místech.

„Nevím, proč nám všichni musí nabízet jako specialitu ten ohon. Myslí si snad, že trpíme nedostatkem? Co je speciálního na předhození uvařenýho, upečenýho či jinak sestavenýho pomocníka nočního pracovního procesu?“

Pak se chvíli ňimráme v rybím mase, a Maruš dává zamyšleně vidličku do pusy a vytahuje nápad: „Mám to! Zítra zase přijdeme a pomstíme se!“

Večer zapadáme do prvního nočního podniku při cestě. Ne, neomráčila nás strava. Hledaly jsme až našly, vlastně Máňa. Objevila v jenom pochybném baru spřízněnou duši emigrantky, která jí zapůjčila msticí pomůcky.

Sedly jsme si do restaurace až třetí den. Druhý den jsme šmírovaly a díky malé návštěvnosti odložily plán, aby se ta ostuda vyplatila. Nejhorší bylo, že do poslední vteřiny kamarádka všechno tajila, protože tušila že bychom couvly a sama se styděla. Trošku ji mrzelo, že tu dnes neslouží ten pravý číšník, ale vyvodila závěr, že tohle tajemstvím jistě nezůstane.

Objednáváme si paellu, která není specialitou, protože tu dnes nabízí pouze Marie. Jakmile donesli jídlo, začala akci. Vytáhla z kabelky tři vibrující „king kongy“ různých

velikostí a nechala je na okraji stolu vrnět.

Štěpánka se uchichtla, já zrudla. Marie se usmívala jak výherní čísla a povědomý zvuk umlčel hlučný stůl žen a rozparádil mlčenlivý stůl tří mužů. Řetězová reakce se rychle přenášela a restaurace dýchala podivným vzduchem, s příměsí neveřejného líčení. Za moment přiběhl udýchaný číšník.

„Paní, to nemůžete.“

„Jak nemůžu? Nejsme ve svobodné Evropě?“

„Odlákáte nám zákazníky,“ chtěl se rušičů dotknout a odstranit je z dohledu, ale štítil se.

„To jste si to špatně přebral, pane. Já vám pomáhám ke klientům, nelákáte snad na tohle lidi?“

„Pšššt. Nekřičte. Já vám rozumím.“

„Aby ne, když mluvím španělsky, přeložím to i do angličtiny. Začala křičet, stoupla si a vzala do ruky jednoho macana.

„Ladies a gentlemen...“

Nabírám vrchovatou lžíci a strkám jí do pusy rýžový mix. Vrtí pusou a chválí, jak to dobře uvařili. Posazuje se a zabírá do jídla. Obsluhující mezitím přináší lopatku a smetáček a chce smést vypůjčené pomůcky.

„Počkat, počkat, kam to nesete? To se musí vrátit slečně Avalině.“

Číšník se rozzářil.

„Avalině? Z baru „U sedmi očí?“

„U kolika očí nevim, ale Avalina je jistý.“

„Dovolíte, milé dámy, abych jí to vrátil osobně?“ ptá se uctivě a najednou se neštítí.

„Když nám přidáte míchanici, tak jo,“ zkouší to Marie s úplatkem a máme štěstí.

Dostáváme další paellu a navíc červené víno jako pozornost podniku. No a s plnými žaludky kráčíme na poznávání jiných druhů specialit.