Sebevražd je více než lidí zabitých ve válkách. Téměř milión lidí si každoročně dobrovolně vezme život... Oznámila to Světová zdravotnická organizace (WHO) při příležitosti světového Dne prevence před sebevraždami...

Jednou z příčin sebevražd jsou deprese. Nejedná se však o stav, kterým mnozí označují pocit smutku či rozladění. Opravdová deprese je něco úplně jiného. Není to ani úchylka, ani lenost, je to nemoc, která nás může postihnout v každém věku a nikdo proti ni není imunní. Nezáleží na vzdělání, inteligenci, ani věku. Dlouhou dobu se věřilo, že jen děti deprese nemají. Omyl.

Projevuje se však u nich spíše tělesnými příznaky. U dospělých nemoc změní psychiku, vede k pocitům zoufalství a beznaděje, které doprovází veliká únava , nesoustředěnost, ztráta energie a vůle...

Takový člověk nemůže fungovat v běžném životě. Říci pacientovi s depresí, aby se snažil o optimismus je stejné, jako říkat pacientovi se zlomenou nohou, aby to rozchodil. Ani jedno nejde zvládnou bez lékařské pomoci. Pokud se nemoc podcení, vede k sebevraždě. Předejít depresi lze tím, že se vyhneme stresu, budeme sportovat, relaxovat a nepřetěžovat se. Velikou úlohu hrají dobré pracovní a rodinné vztahy s maximální pochopením ze strany partnera... Tolik odborníci.

A co na to pacienti? „Představte si, že si chcete uvařit čaj, a neuvaříte. Držíte v ruce hrníček, cedník, čaj, voda se vaří, a vy nevíte co s věcmi v ruce... Že vyčerpaný ležíte v posteli, tíže a bezmoc vyvolávají až krutou fyzickou bolest, pronikající do morku kostí. Je potřeba jít se vymočit, ale tíhu nelze překonat. Jste zdrcený a jakoby svázaný. Pomočíte se a zůstanete dál ležet. Že posloucháte televizi a máte pocit, že vysílání je v řeči, kterou jste se nenaučili. Slova nedávají smysl... Že každý drobný problém narůstá do obrovitých rozměrů. Že máte mučivé výčitky svědomí a pocity viny, protože nemůžete pracovat, že se k ničemu nehodíte, že o vás nikdo nestojí...“ A nakonec jeden pacient za všechny: „Když mi v takovém stavu někdo řekne ať se vzchopím, nebo že mám mít radost ze života, tak bych mu s chutí rozbil hubu!“

Sama za sebe dodávám modlitbu indiánského náčelníka: „Velký duchu, ochraňuj mě toho, bych nějalého člověka soudil dřív, než ujdu jednu míli v jeho mokasínách.“