Že je negativismus český národní sport, o tom není pochyb. I když se najde výjimka, která potvrzuje pravidlo, skutečnost je taková, že jsme jako Češi pořádní pesimisti. Má to ale nějaký rozumný důvod?

No tak tohle ani nezkoušej, to ti nepůjde. Prosím tě, proč bys to zkoušel, když to dělat nemusíš. Akorát to pokazíš. Udělej to raději jednodušeji, ať nic nezkazíš. Kdo nic nedělá, nic nepokazí. A tobě někdo řekl, že máš talent, že to zkoušíš? Snad si nemyslíš, že budeš stejně dobrý jako támhle ten. Vždyť jsi to ještě nikdy nedělal, nemáš žádné zkušenosti. Takže se do toho ani nepouštěj.

Jsou vám věty v předchozím odstavci až moc povědomé? Ono se není čemu divit, slyšíme je totiž snad odmalička ze všech stran. Napřed od rodičů, kteří se spíše bojí, aby se nám něco nestalo. Jenomže na to jdou špatnou cestou a namísto aby nás podpořili ve zkoušení něčeho neznámého, raději v nás zanechají pocit, že to nesmíme zkoušet vůbec. Zůstane pak jen tento pocit. Jsem příliš bojácný a neschopný na to, abych to zkoušel. Abych zkoušel „to nové“. Může se to táhnout do dospělosti a zůstane už jen ten neurčitý strach.

O tom, proč a kde se bere v lidech negativní myšlení, by se dalo polemizovat hodiny. Patrně za to mohou částečně už rodiče, kteří nám nevěnovali dostatek nových vjemů. Ale určitě si za to můžeme z velké části my sami, když se nepouštíme do věcí, které by nás skutečně bavily a naplňovaly. Pak ale máme nejspíš určitou potřebu ujišťovat ostatní lidi o tom, že určitě nemá cenu ani smysl zkoušet nic nového. Vlastně tak ale neujišťujeme cizí lidi, ale jen sebe. O tom, že nemá cenu nic ani jen zkoušet. Tak, jak to máme naučené, vstřebané – máme už svůj způsob, kterým jsme naučeni myslet.

Proč se skrývá uvnitř Čechů negativní myšlení

Čest výjimkám, ale popsané je bohužel pro spoustu lidí realitou. Než aby přijali fakt, že je potřeba začít se svým životem něco doopravdy dělat, budou raději nadávat na vše ostatní kolem sebe. Anebo přesvědčovat ostatní, že „na to nemají“ – jen proto, že prezentují svůj pohled na svět. Na pesimistický pohled Čechů na svět ukazuje zajímavá studie z roku 2012.

Tehdy vyhodnocovala evropská výzkumná společnost Gallup to, které státy jsou nejpesimističtější. Na prvním místě se umístilo Řecko, které bylo té doby v závažné dluhové krizi. Česko se umístilo hned na druhém místě. A to přesto, že nás tehdy žádná taková krize nezmáhala (pro doplnění – ekonomická krize přišla o pár let později). Mohli jsme být relativně spokojeným národem. Přesto jsme se však umístili na druhé příčce pesimismu z celého světa. Rozhodně se přitom nedá říct, že bychom se měli nejhůře na celé planetě. To musí objektivně uznat snad každý.

Proč jsme tedy tak moc pesimističtí, když k tomu nemáme žádný velký důvod? Zdá se, že jde o určitou kulturní normu, která přetrvává z historie. Jde o bitvy, které jsme prohráli. Jde o nacismus, kterému jsme museli čelit. Neměli jsme jako národ kde získat sebevědomí, které jsme potřebovali. Život v nejistotě byl v posledních sto letech hlavně o tom, aby člověk se svou rodinou vůbec přežil. Musel se modlit, aby se dožil následujícího rána, pokud byl židovského původu. A možná právě tohle je ten zakopaný pes. Je konec. Musíme se pohnout dál.

Listopadové události v roce 1989 předznamenaly úplně nový život, na který jsme tehdy nemohli být připraveni. Utlačování se skončilo a naše babičky, a mnohdy prababičky, se mohly znova nadechnout. Svoboda, která byla v zahraničí úplně běžná, bohužel nastala až příliš pozdě. Je to všechno smutné a tahle tíha, hrůzy a mnohdy děsivé vzpomínky přetrvávají dodnes. Nadto máme při každém výročí pocit, jako bychom museli na minulost vzpomínat a neustále znova uctívat mrtvé.

Jistě, je to hrozné, ale na tom nic nemění, že je to pryč. Pro životy lidí dnes už není vůbec významné to, co bylo před třiceti lety ani to, co bylo včera. Nemá smysl utápět se v minulosti, stejně jako nemá smysl utápět se v nešťastném rozvodu. Co bylo, to bylo, odestát už se nedá nic.

Česká mentalita netoleruje odlišnost

Bohužel právě z minulosti ale pochází česká nenávist ke všemu, co je jen trochu odlišné v jakémkoliv směru. To proto, že Češi byli naučeni „držet hubu a krok“, o nic se nesnažit. Chovat se tak, aby si mne nikdo náhodou nevšimnul. Tenhle nemilý strach se obrátil také proti samotným Čechům – rádi popisují a hodnotí druhé, ať jde o jejich vzhled, pleť, dialekt. Řídí se tím, že je třeba být opatrný před tím, co neznám, ovšem maličko to přehánějí. Povrchnost jde však ruku v ruce s negativitou. Protože jak se říká, důležité vidíme srdcem, ne očima. A na vzhledu či projevu jiných lidí se dá vždy najít něco špatného.

Jsme extrémně nedůvěřiví

Jiný průzkum provedla agentura STEM v roce 2014. Podle něj téměř polovina Čechů nedůvěřuje Čechům. Zvláštní, že? Říkává se, že ten kdo první křičí, od toho to fičí, na to pamatujte. Až vám někdo zase příště bude říkat, abyste si dali pozor a moc se neukazovali veřejně se svým novým mobilem, protože by jej mohl někdo ukrást, můžete hádat, kdo na tu krádež myslel jako první.

Negativní myšlení, které přetrvává, má samozřejmě nepříznivé účinky i na člověka samotného. Člověk, který vidí všude kolem sebe jen negativní věci, totiž něco podobného vidí také při pohledu na svůj život. Nemůže být spokojený, nemůže nikomu nic dobrého přát, závidí ostatním, nikomu není schopen důvěřovat. Nízká sebedůvěra ale k dosahování cílů taky nepomůže.

V neposlední řadě však je potřeba říct, že Češi za to svým způsobem nemůžou. Jistě, každý může začít sám u sebe, jenomže velký vliv má právě historický vývoj a také výchova od rodičů. Proto nemůžeme mít sami sobě za zlé, že jsme tak moc negativní, přestože k tomu není reálný důvod. Abychom byli spravedliví, máme zase výborné kritické myšlení a občas je užitečné odhalit včas nějakou vadu. Navíc nepomáhá ani okolí, protože i ten nejoptimističtější člověk mezi bandou negativců jednoho dne podlehne. Bylo by ale dobré se nad sebou alespoň individuálně zamyslet a nácviku negativního myšlení věnovat alespoň pár minut denně.

 

Napsala ŠT