Knihu s názvem Velká láska napsala Sarah Dunn a vydalo nakladatelství BARONET.

Hlavní představitelka knihy 32 ti-letá Alison Hopkinsová žije několik let se svým přítelem Tomem a je přesvědčená, že je to ten pravý muž se kterým by mohla založit rodinu. Že se v Tomovi zmýlila si uvědomí až když ji náhle opustí a nepodal ji žádné vysvětlení. Varovné signály, že se něco v jejich vztahu děje delší dobu ignorovala a nyní si musela přiznat, že opravdu odešel a dal přednost jiné ženě.

Hledá příčiny krachu vztahu a analyzuje jejich společný život, ale na žádný pádný důvod nepřichází, protože Toma má stále ráda.

Alison má několik velmi dobrých přátel, se kterými prožívá jejich svatby, rozchody, úspěchy i zklamání z rozchodů a tím si také uvědomuje, že pravděpodobná příčina jejího neúspěchu a postoje jak v osobním, tak v intimním životě pramení ve výchově a velkou vinu dává své matce. Léta přibývají a do myšlení Alison se vkrádá pesimismus a do budoucna přemýšlí i o umělém oplodnění. Náhle dostává v zaměstnání výpověď a tak je nucena si hledat novou práci a také se přestěhovat. A tady si Alison přiznává, že je na počátku úplně nového života.

O autorovi:

Sarah Dunn žije v New Yorku a pracuje v televizi. Kniha Velká láska je její knižní debut.

Ukázka z knihy:

O ženách kolem třicítky, které se mermomocí chtějí vdávat, toho již bylo řečeno mnoho, a já si nejsem vůbec jistá, že k tomu mohu přidat něco nového. Přesto musím říci, že se v téhle oblasti považuji za něco jako externího znalce, i kdyby jen proto, že zatímco u většiny žen se tato úzkost projeví kolem devětadvacátých narozenin, u mne se projevila už ve věku třinácti let. A od té doby narůstala. Strach, že se nevdám, byl mým největším strachem tak dlouho, že si až myslím, že co se týče tohoto tématu, nemělo by se mé chování považovat za odpovědné.

Evangelikálská subkultura dává svobodným ženám najevo takovou lítost a pohrdání, s jakou se nemůže dominantní kultura – ani se svými palcovými titulky o stoupající neplodnosti, statistikami o tom, že na jednoho svobodného muže vychází šest svobodných žen a dalšími mizogynskými nesmysly – zdaleka srovnávat. Protože pokud si evangelikálka není schopna najít manžela, je to vnímáno jako strašlivá tragédie. U obyčejné svobodné ženy se taková tragédie vnímá mnohem méně výrazně. Je totiž zmírňována faktem, že taková žena potkává nového muže, jezdí na výlety, líbá se v setmělých chodbách na večírcích, probouzí se se slibnými cizinci a s bývalými milenci si v posteli pochutnává na donáškovém jídle po milování, které obvykle začíná větou „Tohle není dobrý nápad“. Její život je možná čas od času smutný, osamělý a naplněný úzkostí, ale aspoň je zajímavý. S hodnými křesťanskými dívkami je to jinak. Jsou v jádru poslušnými služtičkami patriarchátu, v kuchyňských skříňkách skladují obrovské pánve na vdolky a na krbové římse mají naaranžovány sušené květy. Jsou vždy optimistické, vždy pečlivě upravené, spořádané a uhlazené. A to všechno ve stavu, kdy přes všechnu beznaděj doufají v nesplnitelné, totiž v to, že potkají muže, který věří přesně v to správné tím správným způsobem života a který je k tomu náhodou také inteligentní, milý a zábavný, pohledný a na těch dalších dvanáct věcí si teď nemohu vzpomenout.