Bylo mi 13 let, když jsem držela svou úplně první dietu. Sice jsem hubnout nepotřebovala, ale viděla jsem to jinak. Nepatřila jsem ve třídě mezi holky s chlapskou postavou. Nenáviděla jsem svoje ženské vnady, na které jsem nebyla psychicky připravená.

Můj příběh je dost podobný jako většiny slečen a žen. Dnes je tohle téma ale aktuální víc než kdy dřív. V mých třinácti letech se popularita internetu a sociálních sítí teprve začala rozšiřovat. Tehdy jsem ale byla ovlivněná několika faktory. Ženské časopisy, moje kamarádky, které si připadaly tlusté. A spolužačky, které měřily 180 centimetrů na 50 kilo.

Ony za to patrně nemohly, že se narodily s chlapskou postavou. Naše skupinka holek, které jsme si připadaly tlusté, jsme se srovnávaly s těmi nejvychrtlejšími. A já jsem přibrala sedm kilo během jedno léta, kdy na mém těle najednou byla prsa, zadek a boky. Myslela jsem si, že to musím zhubnout. Ani ve snu by mě nenapadlo, že takhle už teď budu vypadat do konce svého života.

Neřešila jsem to hned. Hubnutí jsem plně do svých rukou vzala až v šestnácti letech, kdy jsem mámu přinutila nakoupit rotoped, na kterém jsem začala jezdit každé ráno před školou 20 kilometrů, které jsem jela rychlostí 20km/h, abych to stihla.

Ze začátku se mi ale moc nedařilo a byla jsem nenasytná, pokud šlo o jídlo. V tu chvíli mi vůbec nedocházelo, že jsem ještě ve vývinu. Začínala jsem hubnout na váze 62 kilo při výšce 170 cm. Měla jsem trošku větší zadek a připadala jsem si neskutečně tlustá. Když jsem se podívala zpětně na fotky, nějaký ten špíček tam byl. Rozhodně nic, za co bych se měla tak týrat.

Měla jsem kilojouly přesně propočítané. To, kolik musím spálit každý den, jaký je optimální úbytek váhy za týden. Jedla jsem jen super dietní jídla. Téhle mojí anorektické fázi ale předcházelo ještě něco. A sice záchvatovité přejídání a následné zvracení…

Zkusila jsem to jednou, když jsem se víc najedla. Polechtala jsem si prstem krk a zkoušela jsem zvracet. Na počátku mi to vůbec nešlo. A dokonce i když už jsem měla regulérní záchvaty přejídání a následně jsem zvracela, vím, že jsem nikdy nevyzvracela tolik, co jsem snědla. Bulimičky totiž vyzvrací maximálně třicet procent přijaté potravy, takže už se ty kalorie nikam neztratí.

Horší jsou následky. Deprese, které jsem do té doby ještě nepoznala. Motání hlavy, podrážděný jícen, začervenalá pokožka. Zuby jsem si po každém zvracení neutralizovala ústní vodou a pastou. Potom šílená bolest žaludku po záchvatu. Pocity viny, studu. A hlavně stoupající odpor k vlastnímu tělu.

Když to máma odhalila, tak mi hrozila psychologem spíš, jako kdyby to bylo za trest. Tehdy jsem ho určitě potřebovala jak sůl. Jenomže to se bohužel nestalo. Proto bych chtěla říct, jestli znáte někoho, kdo bojuje s poruchou příjmu potravy, rozhodně to pro něj udělejte a vyhledejte mu pomoc. Ta nemoc totiž není o slibování, že už to neudělám. Je to mentální nemoc, která vzniká v hlavě a celý život se může vracet…

Když jsem skončila se zvracením, měla jsem najednou pocit, že všechno to jídlo, které jsem jedla při záchvatech, už jíst nemůžu. To pro mě znamenalo nejíst skoro nic. Při mém rychlém metabolismu jsem jedla redukční dietu, která vyšla do čtyř tisíc kilojoulů. Vypadalo to jako miska ovesných vloček ráno, rizoto se zeleninou, zeleninový salát s tvarohem. Obecně jsem se snažila jíst co nejméně tak, abych přežila a abych byla schopná každý den hodinu jezdit na orbitreku, dělat dřepy, kliky nebo jinak cvičit.

Z váhy 62 kilo jsem se během půl roku dostala na 52 kilo, což bylo mým cílem. Pamatuji si ale, když jsem stála na váze a bylo tam to vítězné číslo. Měla jsem obrovskou radost, že jsem to dokázala. Ale červíček pochybností mi šeptal do ouška, že kdybych měla 49, bylo by to ještě lepší. K tomu už naštěstí nedošlo.

Možná se to zdá jako normální váhový úbytek, protože jsem zhubla až během půl roku. Jenže skladba potravin byla velmi chudá a věřím tomu, že jsem byla částečně podvyživená. Lidi kolem už si začali všímat, že jsem zhubla. To jsem si hrozně přála, aby si toho všimli spolužáci ve škole. Jenže dřív než to nastalo, měla jsem zvláštní stav. Bylo to nějako jako úzkostný stav, kdy se mi zablokoval krk a já jsem měla strach a netušila jsem, co se se mnou děje.

Zablokování krku úzkostí trvalo asi čtyři dny v kuse. Protože jsem netušila, co to je, myslela jsem si, že moje tělo už nemůže dál. A dává mi jasně najevo, že je na spodní váhové hranici. Že je to obranný mechanismus, že víc dolů už jít nemůžu. Dodnes si myslím, že to byl nějaký tělesný pud sebezáchovy. Měla jsem černé svědomí. Normálně jsem se totiž nenajedla asi půl roku.

Měla jsem silný pocit, že asi umřu, když něco neudělám. Opravdu jsem začala jíst, nebo spíše se přejídat. Problém byl v tom, že jsem se nemohla zastavit. Měla jsem výčitky, pocity viny, ale nešlo se zastavit. Jedla jsem pomalu každou hodinu. Přibrala jsem během dvou týdnů asi na 56 kilo. Pocity viny byly natolik silné, že jsem se pořezala na ruce. To bylo vůbec poprvé, kdy se u mě projevilo sebepoškozování, chtěla jsem se nějak vytrestat za tu slabou vůli.

Ale vůbec to nepomohlo a já jsem jedla dál. Opravdu to bylo tak silné, že si to normální člověk neumí představit. Během půl roku jsem přibrala na 63 kilo. Nabrala jsem úplně všechno a ještě bonus.

Poruchami příjmu potravy jsem trpěla od té doby ještě čtyři roky. Hodně jsem sportovala, někdy jsem jedla zdravě, někdy málo, někdy vůbec. Mívala jsem bulimické záchvaty, při kterých jsem vyjedla celou ledničku a potom šla zvracet. Párkrát jsem vyzkoušela projímadla. Když jsem měla nějaký problém, sáhla jsem po žiletce.

Jednou po zvracení jsem ale chytila virózu. Samozřejmě jsem byla na krčním kvůli zvracením čtyřikrát ročně, protože jsem si krk neustále dráždila… Tentokrát se ale viróza projevila bolestí žaludku, nebyla jsem schopná nic jíst. A tak mi museli udělat v nemocnici krevní testy a zkoumat příčinu. Ukázalo se, že mám nízký příjem železa, díky čemuž mám málo červených krvinek. A tedy jsem chudokrevná. Ale to nebylo jediné. Při jednom z vyšetření mi doktor oznámil, že mám dlouhodobě zhoršený srdeční obraz. Obojí může být příznakem bulimie (nuceného zvracení). Až tehdy jsem si uvědomila, že je to vážný problém a neměla bych zvracet vůbec.

Poté jsem už PPP neměla vůbec. Ovšem říkává se, že je to v hlavě celý život. Dodnes se pozoruju v zrcadle. Nesnesu dlouho se na sebe dívat, když jsem nahá. Navykla jsem si raději se moc nezkoumat. Podle ostatních lidí jsem štíhlá až hubená se ženskými křivkami. Ale já vidím každý jeden špek, každou jednu nedokonalost. Potom zatřesu hlavou a řeknu si, že to přece není realita. Že objektivně jsem hubená a krásná. Ale je to pro mě spíš autosugesce.

Šárka, 40 let

 

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně připravila ŠT

 

ilustrační foto: pixabay.com