Román s názvem Pastýřka ohně napsal Milan Valenta a vydalo nakladatelství BARONET.

Mladý učitel je za trest přeložen do zapadlého koutu severního pohraničí, kde lišky dávají dobrou noc. Celý kraj jakoby spal, ale každý kámen a krajina jsou němými svědky času a osudů několika generací žijících v zapadlé vísce zvané Habina. Tam na rozcestí tří cest vítají poutníky v zeleni zarostlé čtyři kříže. Ke každému kříži se váže smutný lidský příběh, plný bolesti, zrození, nenávisti, mstě, ale i násilí a smrti, který se v obměněné podobě po staletí stále opakuje.

Mezi vyprávěním příběhů krajiny o lidských osudech se jako nit vine životní příběh mladého učitele, který hledá lásku a porozumění, ale prožívá jen smutek a samotu tolik podobnou bývalým osadníkům žijícím v této krajině.

O autorovi:

Doc.Ph.D. Milan Valenta je výtvarník, dramaterapeut a speciální pedagog olomoucké univerzity, a také sepisovatel příběhů krajin, které se ho bytostně dotýkají. Z beletrie dosud publikoval dvě sbírky povídek – Raubířské povídky (1998). Krajina mírných hořkostí (2003) a novelu Eluljá (2000).

Ukázka z knihy:

Některé rody panské nesou na štítu znamení ochrany bezbranných žen a sirot zejména, avšak rod Tarků nedbal falešné cti a portál jejich gruntu nezdobilo erbovní znamení. Proto byla nebohá Anna ještě téže noci po příjezdu do ďáblova statku smýknuta z káry a za vlasy vlečena do pusté síně, kde pohozena na seně byla znásilněna třemi bratry Tarkovými, co se jí zmocňovali postupně podle věku a důstojnosti a pak ještě všichni společně, aby si nešťastnice pamatovala jednou provždycky, že tak jak se páří vlčí smečky v hraničních hvozdech, tak je to i s noční šlechtou Habiny, a to zdaleka nejen ve věcech milostných. A aby se Anně podobenství vlků dostalo ještě více pod kůži, byla nad ránem předhozena ve stáji pacholkům, že tu bude děvečkou pro všechno a to znamená i děvkou pro všechny, neboť na Vystrkově nebylo kromě ní jediné ženy.

A tak když na gruntu ukončil křik netrpělivých ptáků iniciační noc nebohého děvčete a ráno zvolna vstávalo s kocovinou z mlžných mokřin (zatímco na východě se už cáry mraků počaly vařit ve slunečním kotli) a když šeď průsvitněla do ztracena, bloudila po zpustlém dvoře ďáblova gruntu mátoha jako smyslů zbavená, která ne a ne procitnout do vlastního bolestného těla. Jako by prošlá noc neměla v Anně nikdy skončit, znovu a znovu se bude přeměňovat v laň štvanou pytláky, vyvrhnutou a staženou z vlastní kůže a takto zasyrova předhozenou společenství vlků, už navždycky bude cítit obnaženou čepel vraženého hluboko v klíně a špinavé nehty drásající boky a záda, napořád už v sobě ponese krajinu, kterou by žádný poutník nechtěl procházet, jen poušť a spálené pláně.