Svou nejlepší kamarádku znám od školky. Znám její klady, zápory, životní úspěchy i pády. Byla jsem v podstatě u toho, když se narodily její děti, i když umíral její první muž. Znám ji prostě jako svoje boty. A i přesto, že ji mám dokonale nastudovanou, se mi teď snaží namluvit, že je u ní doma všechno v pořádku. Jenže ono rozhodně není. Ani v nejmenším. Její druhý manžel ji stoprocentně bije.
Moje kamarádka je učebnicový příklad domácího násilí. Nejdřív byla zakřiknutá. Ona! Nesmírně temperamentní a energická ženská. Nikdy nešla pro peprnější výraz daleko. Pak se ale začala pomaloučku měnit. Byla odtažitá, tichá, bojácná. Když byla u mě na návštěvě, nebo když jsme byly spolu třeba na koncertě, její manžel jí kontrolovat xkrát za hodinu. Co tři minuty jí zvonil telefon. Pokaždé jí její muž položil nějakou banální otázku. Stokrát jsem jí už říkala, že tohle není normální, že si ji takhle prostě hlídá. Vždy ho omlouvala. Ze začátku jsem jí její omluvy dokonce i věřila. Těsně po svatbě totiž její muž nebudil žádný podezřelý dojem. Všechno se zdálo být v pořádku. Byl mezi námi známými oblíbený. Ale pak se něco zlomilo. Přestali jsme se všichni dohromady stýkat a moje kamarádka si čím dál častěji hledala výmluvu. Většinou jsem ji ale přemluvila. A pak to do sebe začalo všechno krásně zapadat. Nosila pořád dlouhé rukávy, i sukně. Modřiny nikdy nebyly vidět. Ale kroutila se třeba při vstávání, či dosedání, zatínala čelisti, když udělala prudší pohyb. Pořád byla po špitálech. Jednou naštípnuté žebro, pak problémy se žaludkem, pak pro změnu zlomená ruka. Když už přestala používat historku o padání ze schodů, přiznala se mi, že ji občas uhodí, ale není to prý nic strašného. Tohle její tvrzení ignoruju a tlačím na ni, aby to proboha někam hlásila. V domácnosti s nimi žiji i dvě děti, i když už puberťáci. Ale mám o ně o všechny strach. Nevím, jak jí otevřít oči, aby pochopila, že si nikdo nesmí dovolit na ni vztáhnout ruku.
Alice, 41 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
ilustrační foto: pixabay.com
Vaše názory
Alice, neodkádejte to a obražze se na Bílý kruh bezpečí. Nevím, z kterého jste města, pobočky BKB jsou v 9 krajských městech, např. v Praze můžete skoro každý pracovní den přijít v podvečer (17 až 20) i bez objednání. Je určena nejen obětem domácího násilí, ale i jejich blízkým a svědkům, kteří chtějí buď nahlásit domácí násilí, anebo se poradit o možnostech, co dělat. Krizová linka obětem domácího násilí 116 006 je bezplatná a funguje nonstop. I pro svědky a osoby blízké existuje také poradní linka 257 317 110.
Alice, běžte na policii a přesně popište, co se děje. Možná zabráníte budoucímu neštěstí. Já jsem hlásila domácí násilí ve svém prvním manželství, tehdy to řešila přestupková komise. Byli jsme tam předvoláni oba. Od té doby jsem měla pokoj. Ale po nějaké době jsem se rozvedla. Život s tyranem nemá smysl.
Alice, vaše kamarádka může být ráda, že vás má. Je vidět, že jí znáte a není vám lhostejné, co se děje, i když ona viditelně vše tají. Rozhodně bych Vám doporučila, abyste to řešila tak, jak radí Kolcava a Damián - vaše kamarádka zřejmě nic řešit nebude (možná se rozhoupe, až dostane veeelkou nakládačku). Ale... já sama jsem domácí násilí zažila - na vlastní kůži, ruce, vlasy, tvář, nohy, .... fuj, dnes je to za mnou a právě díky dvěma kamarádkám jsem z toho dokázala vystoupit. Bylo to ale drsný, můj tehdejší manžel jim jednu chvíli dělal ze života peklo. Připravte se na to, pokud do toho budete chtít opravdu jít. Já to dokázala. Nemám svoji vlastní rodinu a když se mi toto dělo, rodina manžela se ke mě postavila zády (nikdo radši nic neviděl, netušil, jen aby nemuseli říct synovi "přestaň, tohle se nedělá"). Jeho ségra, se kterou jsem měla pěkný vztah (tedy aspoň jsem si to myslela), mě od doby, kdy už se nedalo říct "upadla jsem", protože jsem měla fakt rozbitou hubu, přestala navštěvovat a našim dvěma dětem od té doby nepopřála k narozkám, svátkům,..... jsem ráda, že jsem se z toho nakonec vyhrabala a je to za mnou. Teď mám skvělého druhého manžela, kterého mi poslalo samo nebe :-) Píšu to všechno proto, že oběti domácího násilí mají tendenci to značně zlehčovat, násilníka omlouvat, a dělat, že se vlastně nic neděje. Je dobře, že se o to zajímáte. Jen nevím, jestli vaše kamarádka je v takovém stádiu, aby vaši pomoc ocenila, je možné, že se postaví proti vám, přestane se s vámi úplně bavit... na to se taky připravte...
Milá Piccolo, hrozný příběh, dobře, že to máte za sebou a se šťastným koncem! Váš komentář je důležitý. Mj. pro to, co píšete, jsem doporučovala Alici, aby se poradila na Bílém kruhu bezpečí (nebo v jiné organizaci pomoci obětem domácího násilí - linka 116 006 pro oběti je ale společná), protože tam ji odborníci na toto vše připraví. Např. jí nepochybně sdělí, že dokud není sama oběť připravená situaci řešit, je třeba oběť neopustit a připravovat ji, aby se k řešení odhodlala co nejdříve (jako se stalo vám s vašimi kamarádkami), ale bez její součinnosti to řešit prostě nejde. Když by oběť policii (po podání trestního oznámení) vše popřela - a to se v současné situaci Alicčiny kamarádky asi stane -, nastane jediné. Policie případ odloží, oběť násilí ztratí kamarádku (protože jí manžel zabrání se s ní dál stýkat) a domácí násilí u oběti se téměř jistě ještě víc vyhrotí.
Milá Kolcavo, díky :-) máte pravdu, pokud oběť není připravená, je veškerá snaha okolí marná - já sama odcházela asi dva roky, než se něco v mojí mysli definitivně zlomilo.... a pak už to jelo jako po másle :-) dnes, po šesti letech, už si z toho umím udělat legraci. Ale jednoduché to není a v době odchodu a těsně po něm to byl fakt "masakr", v takových chvílích teprve zjistíte, jací jsou lidé okolo vás... Alice, držím vám moc a moc palce a vaší kamarádce taky. Rozhodně si dojděte do Bílého kruhu. Existuje spousta institucí, které pomohou...
Takových domácností je spousta,a žen co si násilí nechají líbit,taky.Bohužel pokud žena násilníka omlouvá,nebo se neodhodlá to řešit,nikdo jí nemůže pomoci.Smutné je že to má pak výchovné dopady na děti,které v tom žijí.Pokud je otec násilník,ze syna pak může být rovněž,bude si myslet že je to normální.Pokud s tím matka nic nebude dělat.Každou chvíli slyšíme v tv o případech vražd,kterým by se dalo zabránit,kdyby se s domácím násilím něco dělalo,a okolí nebylo lhostejné.
Paní Alice, Chápu Vas a myslím si že se jedná o velký problem který vaše kamarádka nevyřeší sama. Nicméně dle mých zkušeností je třeba velmi vážit postup. Jak se stalo že původně sebevědomá žena se dostala do této situace a kde je ten zakopaný pes že sama nenašla odvahu se z toho vymanit? Pokud se nesveri ani vám když se znáte od mala tak je to buď velmi vážne nebo je v tom cosi skryvaneho i před vámi a razantní krok by mohl dopadnout ve smyslu slona v porcelánu.
Sama jsem zažila domácí násilí, fyzické i to psychické. Pokud ona sama nebude chtít, nepomůže jí nikdo. Naopak. Pokud se jí budete snažit pomoci bez jejího souhlasu, obrátí se to proti vám. Věří totiž tomu co podobní lidé svým obětem vsugerují...že si to zaslouží, že jsou tak špatní...Spíš by mně napadlo využít ty puberťáky. Určitě vidí co se děje a určitě jim to není jedno(vlastní zkušenost). Vás poslouchat nemusí, ale je vnímat a poslouchat bude. Navíc si uvědomte jednu věc, do toho vztahu nevidíte, nejste při tom.
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.