Možná to můžete brát, jako prosbu o radu... Můj příběh začal před 22.lety. Seznámily jsme se prostřednictvím časopisu Jana a Jan, to už dneska mnozí z vás asi ani neznají.

Byl budoucím vojákem z povolání, začali jsme si psát. V té době jako kamarádi. Mezi námi byla vzdálenost půlky republiky a naše první lásky. Psali jsme si o všem a žádné tajemství nebylo pro nás dost tajné. Jenže pak naše lásky odešli tam, kam první lásky chodí a my se setkali, bylo to osudové, na první pohled? Nevím...snad. Mladí blázni. Naše dopisy by vydali na sebrané spisy. Plánovali jsme společnou budoucnost a já se smířila s tím, že budu celý život "kočovat" s celou velkou rodinou, jak je to u vojáků běžné. Jenže pak přišly jedny prázniny, kdy se dostavily pochybnosti. Zdál se mi málo zábavnej, neuměl se bavit s mými kamarády, byl stranou a smutnej. V 17 jsem nepochopila, že žárlí a on nějak nedokázal mluvit o svých citech a pocitech. Ani já na tom nebyla líp a tak jsme se díky komunikačnímu šumu rozešli.

Neměla jsem doma moc svobody a strašně jsem po ní toužila, chtěla jsem rychle od rodičů a tak jsem se brzy potom vdala. Po půlroční známosti s mým nynějším mužem jsem se musela vdát. Dneska to vypadá, že moje manželsví po dvaceti letech končí, nějak se naše cesty rozchází a ani jeden z nás už nechce dělat kompromisy. Máme dvě děti, obě už skoro dospělé. A do tohoto polorozpadu přišel ON. No spíš jsem tomu trochu pomohla, jednou malou sms. Už po prvním setkání bylo jasné, že je to jeden velký průšvih.

Nic se nezměnilo, láska zůstala. Počkala někde uvnitř v koutku. Jenže...mezitím se oženil a má tři děti. Co teď? Chtěli bychom společnou budoucnost, ale ani jeden neumíme ubližovat. Chtěli bychom spolu dítě, jenže...máme právo? A vůbec, je rozumné mít dítě ve 38, kdy zústanu jen s málo prostředky, někde v nájemním bytě? Co dál? Puberta ve čtyřiceti se asi nenosí....