V životě každého citlivého rodiče jsou dny a události, u kterých by raději nebyl. Celou noc se převaluje, promýšlí strategii a ráno by vzal dálkové ovládání a tuhle část dne přeskočil. Zkrátka: Jde se na očkování.

Když jsem byla malá a máma mě musela vodit do ordinací, tu a tam mi skutečný cíl a účel cesty raději zamlčela. Když se pak na mě sestřička sápala s jehlou, připadala jsem si podvedená a vřískala jako pominutá. Prala jsem se a schovávala pod stůl, jen aby mi neodebrali krev nebo neudělali výtěr nosu. Možná to bylo tím, že jsem jako mimino měla kromě očkování opakované záněty průdušek, otravu léky s pumpováním žaludku (no, když ono to vypadalo to jako zelené lentilky), nespočetně injekčních autovakcín a nakonec i zánět slepého střeva. Doktor byl v mých očích nepřítel – sadista, který mi se zálibou prováděl ty nejhorší věci. Dodneška se musím při některých vyšetřeních racionálně přesvědčovat o opaku.

 

Představovala jsem si, že pokud já někdy budu mít dítě, v klidu mu vysvětlím, kam půjde a proč a ono to pochopí. Opět jeden z mých mylných odhadů z oblasti opravy plynového kotle pilníkem, žvejkou a špejličkou.

 

Nejdřív přece dítěti neřeknete vůbec nic. Teda možná řeknete, ale když jde na očkování poprvé, jsou mu 4 dny a rozhodně nemá na vaše vysvětlování mozkovou kapacitu. Sestřička vám dítě odebere a ječící a právem naštvané vrátí. To je ta milosrdnější část.

 

Další očkování už musíte absolvovat s dítětem vy. Vy jste ten, kdo jej drží. Vy jste ten, kdo ho nic-netušícího přivedl, máte pocit viny, duši velikosti hrášku a nervy jako horolezecké lano. Dítě o tom skoro neví, ale většinou usedavě pláče. Ta miniaturní ručička… Připadáte si jako Herodes. Nejraději byste utekli, ale místo toho se omluvně usmíváte. Druhý den většinou následuje reakce. Horečka, zvracení, průjem. Takže se vaše výčitky násobí. Přesto však není vyhnutí. Ve srovnání s tím, jaký pocit viny byste mohli mít, kdyby dítě na nějakou tu nenaočkovanou zákeřnou chorobu zemřelo, je to vlastně banalita. Vím, že existují různí odpůrci očkování, ale já mezi ně nepatřím. Jde mi jen o to, jak dítě šetrně připravit.

 

Všechny sliby o pravdě pravdoucí tak trochu kolísají, když se zahledíte dítěti, které už rozumí, do očí a na otázku: „Kam jdeme, mami?“ Řeknete po pravdě: „Víš, dneska jdeme na očkování.“ Můžete to obalit do pohádky o zlé nemoci a hodné jehle, můžete to zlehčovat, slibovat odměnu. Dítě v určitém věku většinou stejně propadne panice a pláče a pláče, někdy i celou cestu. Když mu to zatajíte, pláče, až když pozná ty nenáviděné dveře. Ten rozdíl je znatelný a ve chvíli prozření a porovnání výsledků jsem rodiče, co dětem očkování tají, velmi chápala. 15 minut versus 5 minut řevu směřuje k méně otravnému řešení. Přesto se nějak nemůžu vyrovnat s tím, že neřeknu pravdu. Neumím odpovědět: Anno, jdeme jen na nákup a pak ji lstivě zatáhnout dovnitř do domu, který dobře zná a kdykoliv ho míjíme, tak se přikrčí a ujistí, že DNESKA TAM NEJDEME. Jde přece o vzájemnou důvěru. Dítě si možná nebude v dospělosti nic pamatovat, ale nějak mám pocit, že tím poškozuju náš vztah.

Jednou měla „štěstí“ a když jsme – připraveny na nejhorší – zaťukaly na dveře, zjistily jsme, že lékařka má dovolenou. Ten slastný výraz, jaký měla moje dcera po zbytek dne na tváři, si budu pamatovat navždycky. Pokaždé když jí teď s kamenem v krku sděluji, kam ten osudný vyrážíme, zadívá se na mě a řekne v klidu: „Mami, tam nemusíme jít, určitě tam nebude!“

 

Máme štěstí, že žijeme v době sdružených hexavakcín, kdy je injekcí výrazně méně. Přesto mít tak kouzelný proutek, udělám všechny na lžičku, a nebo - pro starší děti, v podobě nízkokalorické zdravé čokoládové zmrzliny. Třeba tam jednou pokrok dospěje. I když chytré dítě by mi mohlo namítnout – Hele, když už máš ten proutek, tak kašli na vakcíny a rovnou odčaruj všechny nemoci a máš po problému…