Se sestrou jsme vyrůstaly v rodinném domě tátových rodičů, kam se matka přivdala. Byli jsme normální, celkem pohodová rodina. I přesto, že jsme byly obě se sestrou od malička dost nemocné. Peněz nikdy nebylo nazbyt, ale rodiče s pomocí prarodičů vše zvládli a jako děti jsme skutečně nikdy nestrádaly. Se sestrou jsme sice neměly nejmodernější oblečení, nejmodernější věci, ale byli jsme všichni jako rodina relativně šťastní.
Ihned po sametové revoluci táta začal podnikat a rekonstruovat. Přistavoval a rozšiřoval rodný dům svých rodičů. Zdravotně na tom nebyl již úplně dobře, a přesto se velmi snažil. Já už jsem v té době stála na svých vlastních nohou, byla vdaná a čekala své první dítě. Po narození syna byl táta nesmírně šťastný. Bylo znát, jak pookřál a žil jenom pro svého prvorozeného vnoučka. Mělo to i jiné pozitivní dopady. Například jeho nemoc začala ustupovat. S dítětem se však vše mění. Je to životní změna a zápřah, čili jsem se po několika krušných měsících (kojení, noční vstávání, poporodní změny) zdravotně zhroutila já. Nastalo tak hodně špatné několikaleté období.
Já jsem se ze všeho postupně "vyhrabala", ale táta to nedal a trápil se kvůli mně velmi intenzivním způsobem. Po třech letech zemřel a já jsem se psychicky zhroutila. Bez antidepresiv jsem nemohla žít. Dům zůstal nedostavěný, díra v srdci a zármutek. Díkybohu za mého muže. Bez mého manžela bych dnes nebyla tam, kde jsem.
Matka si nechala celé dědictví po otci, ale my jsme i tak dům dostavěli. I když naše rodina skutečně normálně fungovala a pociťovali jsme štěstí, naše vztahy s matkou nikdy nebyly ideální. Pořádně se nikdy nechovala jako něžná a milující matka. Nepamatuji si, že by mi někdy dala pusu, byla to spíše taková ledová královna. To by však bylo asi to nejmenší. Opravdová kudla do zad přišla až mnohem později. Poté, co jsme dům s manželem z vlastních našetřených finančních prostředků dostavěli, matka prohlásila, že dům prodává a že se máme vystěhovat. Prý je jí jedno kam. V té době již měla přítele a ten potřeboval peníze. Vzdorovali jsme dlouho, platili jsme veškeré výdaje na opravy domu, ale matka nakonec vyhrála. Podala na nás žalobu a došlo na vyklizení domu. Naše rodina včetně nezletilého syna byla bez náhrady z našeho rodného domu vystěhována. I náš právník se divil, jak může soud vykázat na ulici rodinu s dítětem. No, stalo se. Abychom nezůstali doslova pod mostem, museli jsme si vzít hypotéku, kterou bude splácet ještě náš, dnes již dospělý, syn.
Babička svého vnuka již více jak deset let neviděla. Zřejmě jí nechybíme. Já jsem učinila několik pokusů o kontakt, ale naprosto bez úspěchu. Matka má dnes novou rodinu a nás striktně nechce vidět. Je to opravdu smutné, že dnes vládnou světem peníze. Nikdy jsem nebyla náročná a materiální, ale to, co zažívám dnes, je hrůza. Začínám pomalu stárnout, mám dvě zaměstnání, do práce chodí i syn, abychom mohli splácet bydlení, které jsme si již vlastně jednou zaplatili. Já jsem matce nikdy neublížila, pouze jsem se snažila zachovat náš rodinný dům po předcích. Ty miliony jí přeju, ať si je ve zdraví užije, ale …
Moc mě to mrzí, ale nemohu s tím asi nic dělat. Poradila by některá čtenářka, jak celou situaci uchopit? Co dělat?
Pavlína, 49 let
Do redakce nám přichází ohromné množství podnětů. Dělíte se s námi o své příběhy, za což rozhodně děkujeme. Chtěla bych vám dnes však poděkovat hlavně za to, jak jste schopní a ochotní si vzájemně poradit. Diskuze, které pod články pročítám, jsou nejen inspirativní, vedené s pokorou, úctou a tolerancí, ale jsou také jasným a velmi hezkým úkazem toho, že to s námi lidmi ještě není úplně marné :) Bára Klímová
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Vaše názory
Milá Pavlíno, to je velmi smutný příběh. Ráda bych vám uměla pomoci, ale neumím, snad bude umět někdo jiný. Nicméně váš příběh je učebnicovým poučením pro ty, koho něco podobného může potkat v budoucnosti. A takových lidí je stále mnoho. Váš příběh má dvě roviny, obě smutné. Jedna je zpřetrhaný vztah s matkou, druhá jsou ekonomické důsledky. V té druhé mám velkou otázku, i když její zodpovězení už dnes asi nic nevyřeší (nevím, jak dávno k tomu došlo). Píšete, že matka si celé dědictví nechala. Ale jak je to možné? Umím si to vysvětlit jen tak, že vám nedala přístup k účtům a vy jste se s ní nechtěla soudit. Vůbec už ale nechápu, jak se v jejím vlastnictví mohl octnout dům. Píšete, že dům byl otcovým dědictvím po jeho rodičích. V tom případě byl v jeho VÝHRADNÍM vlastnictvím. A tady přichází první rada pro ty, kdo vlastní nemovitost, tuší blízký konec a současně vidí, že vztahy v rodině nejsou takové, aby si o budoucnost nemusel dělat starosti. Píšete, že tatínek se pro vás a vaše zdraví velmi trápil. Píšete především o tatínkovi, ne tolik o mamince (v dobách lepších), takže soudím, že jste byla spíš tatínkova holčička a maminka možná mateřství tolik neprožívala. Pokud tatínek viděl, že vy a váš muž máte o rekonstrukci aktivní zájem, mohl ještě za života dům darovat vám. Vám osobně. Byl by váš, celý, ale tatínek by si v něm pro sebe a svou ženu musel sjednat nějakou formu věcného břemena. To platilo i za starého občanského zákoníku a platí to i teď. Nebo ho celý daroval vaší matce? To by vysvětlovalo situaci a pak by ovšem bylo chybou, že jste do domu investovali bez dohody s výhradní majitelkou o tom, jak se vaše investoice promítnou do vlastnictví, např. že za ně získáte nějaký podíl. Samozřejmě, jakmile tatínkův dům spadl do soupisu dědického majetku, a to celý, stala se vaše maminka nepominutelným dědicem a měla nárok na polovinu domu. Děti ovšem také, tj. jste-li jediným dítětem, i vy jste měla nárok na polovinu. Ledaže by váš tatínek sepsal závěť a "vydědill" by vás. I s tím byste při dědickém řízení musela vědomě souhlasit, resp. se mohla bránit, ale předpokládám, že to se nestalo. Takže nerozumím tmu, jak je možné, že nejste majitelkou aspoň poloviny toho domu, ne-li celého. Dále je možné, že tatínek převedl dům po rodičích do majetku své firmy, např. aby měl jistinu na úvěry. To by pak bylo komplikovanější, ale pořád byste stejně byla nepominutelným dědicem poloviny hodnoty firmy. Byla byste ovšem také dědičkou poloviny jejích závazků, takže hodnota firmy by mohla být i záporná a dům by k jejich uhrazení bylo NUTNO prodat. Byly závazky vyšší než hodnota domu? Když matka chtěla dům prodat, nejméně polovina výnosu (případně polovina výnosu plus investice, které jste vynaložila jen vy, ne matka, pokud by byly dobře zdokumentované) by stejně připadla vám. Jak je možné, že se tak nestalo? Každopádně je vždy obrovské riziko investovat - peníze i čas - do majetku, který na vás není napsán. Samozřejmě i spoluvlastnictví může být veliký problém, a to jak když jde o další potřebné investice, tak když jde o situaci, kdy někdo ze spoluvlastníků znemožní ostatním zhodnocovat majetek, anebo ho dokonce i využívat. Anebo ho prodat. Tam ale jsou právní i ekonomické nástroje, jak se chránit, Není to bez problémů, jejich využití rozbilo také mnoho rodin, takže se vztahy s matkou byste na tom asi nebyla lépe. Z vašeho příběhu není jasné, jestli tato situacr nenastala. Pokud ne, dnes na řešení může být pro vás pozdě. Evidenci o vynaložených nákladech a času možná ani nemáte, znalecké odhady hodnoty nemovitosti před a po zhodnocení jste asi nedělali, dohodu se spoluvlastníkem-vaší maminkou - o zohlednění investic asi nemáte. Právníka jste ale měli a kdyby viděl cestu, jak vám pomoci, jistě by vám ji doporučil. Kdyby vaše matka žila sama, zdědíte jednou dům, nebo jiný majetek, který si za získané peníze matka pořídí, tak jako tak. Píšete ale, že má novou rodinu, a tudíž vše, co platilo o možnostech nakládání s domem pro vašeho tatínka, bude teď platit pro ni. Její manžel je nepominutelným dědicem, může mu ale také celý dům za života darovat, nebo ho může prodat a peníze použít na spotřebu své nové rodiny. Pak je tu ta lidská stránka. Zásadní otázka je, jestli vy máte své svědomí upřímně čisté. Jestli ano, zkuste se tím netrápit (vím, že to musí být těžké) a smířit se s faktem. Vaše matka o vás a svého vnuka z nějakého důvodu stála méně než o svého nového partnera nebo manžela. Situace dětí,a ť už malých, nebo dospělých, v "sešívaných" rodinách je obecně složitá a špatně chápu, proč je dnes společnost tak shovívavá k výměnám otců a matek, jako by o nic nešlo, protože děti to odnášejí až na řídké výjimky vždy a důsledky se táhnou celý život, viz i váš příběh. Pohádky o macechách a otčímech nelžou, jsou odpozorované ze života a lidská podstata se staletími nezměnila. Jen pohádky, protože jsou hlavně pro děti, se na osudy sešívaných rodin dívají z pohledu dětí, kteří ke svému vlastnímu rodiči získají někoho cizího, zatímco moderní společnost se na ně dívá spíš z pohledu dospělých, kteří "přece také mají právo na pokračování plnohodnotného života". Máte-li svědomí čisté, netrapte se už tou lidskou stránkou. Je hodně pravděpodobné, že vaše matka toho jednou bude litovat. Provázela jsem mimořádně ošklivým umíráním muže, který své dvě děti zapudil. Přinejmenším jedno z nich mu asi nikdy vůbec nic zlého neudělalo, zapudil je ale obě (a vydědil). V posledních dnech před smrtí se tím začal strašně trápit. Chtěl, abych dceru, tu, která mu téměř jistě v životě neudělala nic zlého, někde našla, chtěl ji ještě vidět, strašně se táím trápil. Nevěděla jsem, kde a jak ji sehnat, ale když (lidsky) musíte a smrt může přijít v kteroukoliv chcíli, sehnala jsem ji během dvou hodin a přivezla k němu. Už její přítomnost asi moc nevnímal a jí jsem ani neříkala, jak se v náhlém záblesku vědomí strašně trápil, lkal a plakal, že se od dětí odstřihl. Je dost možné, že vaši matku to také honit jako noční můra. Lidé tváří v tvář posledním dnům nebo hodinám, kdy už nemohou nic napravit, přehodnotí mnoho postojů. Pokud jde o tu ekonomickou stránku, je to smutné, ale podívejte: je mnoho lidí, kteří přijdou vinou přírodních živlů, požárů, nebo trestných činů o všechno ve věku, kdy už si sami nemohou pomoci, a pojišťovny jim uhradí málo, nebo nic, a od pachatelů trestných činů se nedožijí vůbec žádné náhrady, často ani konce soudů. Vy máte manžela a dospělého syna a ještě nejste tak stará, určitě si poradíte. Přesto ale doporučuji ještě aspoň jednu právní konzultaci s dobrým právníkem, protože to, že nejste ani spolumajitelkou domu a nepodílela jste se na ostatních částech pozůstalosti, je právně podivné. Třeba se ještě něco dělat dá.
Dědické řízení má svá jasná pravidla, proto nechápu, za jakých okolností jste mohla o svůj POVINNÝ díl přijít. K dědickému řízení jste přece musela být notářem vyzvána, leda, že by jste se DOBROVOLNĚ vzdala dědictví ve prospěch matky. Příběh je naprosto nevěrohodný!!!
Dobrý den, Pavlíno, je to velice smutné a věřte mi, že s Vámi soucítím. Zažila jsem něco podobného ze strany mojí mamky a mých dvou mladších sourozenců. Můj děda, který ze všech dětí "trpěl" vždy nejvíce na mě, kvůli smrti své sestry, která neměla žádné dědice, stal se dědicem dvou velikých činžáků v Praze. Já v té době už bydlela se svojí novou rodinou a vztahy s maminkou a sourozenci nebyly nikdy růžové. Nicméně jsem doufala vždy v nějakou "míru spravedlnosti a slušnosti". Nicméně děda (kterého maminka s mými sestrami nikdy moc nemusely), se najednou stal zajímavým a všechny tři ho zmanipulovaly tak, že dědeček přepsal veškerý svůj majetek na moji nejmladší sestru. Podotýkám, že jsem ani nedostala info o tom, že děda zemřel, dozvěděla jsem se to náhodně až po půl roce. Sestra obratem jakmile to bylo možné, všechny domy prodala (každý asi za 6 milionů) a nějakou část údajně dala té prostřední. Taky jsem koukala jak puk a nestačila se divit, věřte mi.... je pravda, že jsme se moc nestýkaly (důvody teď ponechme stranou), ale jak jsem psala, měla jsem vždycky důvěru, že prostě ať se děje, co se děje, měla by být nějaká spravedlnost, rovnost, .... Bohužel, není. A jak jsem se s tím smířila? Musím říct, že mi to trvalo pár let. Na dědu se nezlobím, vím, že byl ve věku (93) let, kdy už bylo lehké mu nakukat vše možné, aby ho dotlačily tam, kam chtěly. Zlobila jsem se na maminku a obě sestry, že mi tohle provedly. Trvalo několik let, než jsem se přes to přenesla a teď (po 10 letech) už můžu říct, že jsem jim odpustila a je mi to všechno tak nějak jedno. Protože co vím z doslechu, ty miliony jim štěstí nepřinesly a ve finále já jsem ta, která má proti nim hezký a hlavně NORMÁLNÍ život (jedna sestra má manžela alkoholika a druhá stará panna). Takže chápu, jak je to těžké, že to bolí, cítíte křivdu .... lehce se mi to říká ... teď po tolika letech, ale asi nejlepší je se s tím smířit, protože s tím nic neuděláte. Hodně sil!
Ještě doplním, Pavlíno, že asi nejhorší pro mě bylo to vědomí, že mi to udělali "vlastní lidi" - moje mamka a sestry.... kdyby to byl někdo cizí, asi by to člověk bral - aspoň trošičku - jinak. Prostě si řekne, že to byl křivák a haj**. Ale když to udělá vlastní máma, je to neskutečný podraz, zlo a hnusota. Chápu, jak se cítíte. Já si neumím představit, že bych tohle provedla vlastním dětem. A jak tady psala paní přede mnou, myslím si, že ti lidé moc dobře vědí, co provedli a jednou je to prostě dohoní.
Maminka přepsala dům na sestru, já jsem dostala pole, které bylo v místě, kde jsem měla problém se ho zbavit i za nízkou cenu. Mrzelo mě to, vztahy s mámou jsem měla vždy dobré, když potřebovala pomoc, byla jsem na řadě já, ale takový už je život.
Prožívám něco podobného. Navrážela jsem do slíbeného bytu od matky 100tis a nakonec se s nim ručí na 25 let, nemužu mít rodinu, děti-ikdyž bych ráda, ale v takovém prostředí? Hypotéku mi zatím nedají....Ale Váš příběh je velmi smutný... Vaší matce to nikdy nebude líto. Bohužel. Ale máte rodinu svoji-tam je Vaše štěstí :-) ...Vím, že se říká matku máme jen jednu, ale matku která své děti miluje jako matka...tak bych se na Vašem místě nesnažila o setkání s ní..
Jakaz ...zase muj táta přepsal dům a pul na sestru, matka mi slíbila byt do kterého jsem navrážela nemalou částku a nakonec se s nim ručí na 25 let aby sestřička s přítulinkem a miminečkem mohla bydlet ve svym..jak otci, tak i matce jsem se vším co bylo třeba pomohla-na narozky atd nikdy nezapoměla...nakonec žiju v bytě který není muj, nemužu mít ani dítě (nebude v takovém zázemí)...chci vypadnout do svyho abych je už neviděla a začala znovu, ale hypotéky spřísnili...šetřim kde se dá, ale jde to pomalu :-(
Milý/á "bojovníčku", můj příběh je naprosto pravdivý, nic o tom nevíte. Vše se odehrálo v době, kdy jsem byla v naprosto zoufalém zdravotním stavu, po porodu se mi zhroutila imunita, vážila jsem 40 kg, trpěla těžkými depresemi, lékaři si se mnou nevěděli rady. Také jsem užívala silná antidepresiva, měla jsem sebevražedné sklony. Dědictví jsem samozřejmě neodmítla ani se ho dobrovolně nevzdala. Předvolání k notáři převzala moje matka, zfalšovala podpis. Já jsem vůbec nevěděla, že se nějaké projednávání dědictví koná. Matka doslova využila mou indispozici, od začátku to byl naprosto promyšlený podvod. Po několika letech jsem navštívila onu notářku s tím, že mám podezření na podvod, což se také potvrdilo. Podpis na Usnesení o dědictví nebyl můj. Bohužel po třech letech je vše promlčené. Dodnes nechápu jak se možné, že dědické řízení mohlo proběhnout bez mé fyzické přítomnosti u notáře. Dnes je dům již prodán, nemohu s tím nic dělat. Jak tady někdo psal výše, asi nemá cenu snažit se o setkání s někým, komu na mě nezáleží. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě ... Všem děkuji za psychickou podporu.
Milá Báro /doufám,že Vám tak mohu říkat/ Přečetla jsem si Vašich pár článků na téma rodinné vztahy, chytračení….. Ty příběhy jsou jako přes kopírák, je to velmi smutné, když Vás kdokoliv zklame, ale zklamání v rodině to je vůbec to nejhorší. To prostě nečekáte, proti tomu nejste nikdy dost imunní a samozřejmě to moc bolí. Když čtu Vaše příběhy vím,že nejsem sama,že to je prostě život a také dnes už vím,že nemohu na nikoho spoléhat,nikomu důvěřovat a pokud mi někdo ublíží nebo mě zradí ,je to nejen proto, že ten člověk to udělal ať už se zlým úmyslem nebo to vůbec nedomyslel,ale proto že jsem mu to vůbec dovolila,že jsem vystupovala tak trochu jako „obětˇ“. Také mě děsí, že některé křivdy se přenáší z generace na generaci, to co dělali prarodiče mým rodičům, udělali rodiče zase nám. Pokud jde o můj příběh – Je mi téměř 60 let. Naše rodiče se snažili, jak nelépe uměli,aby nás dobře vychovali,zajistili vzdělání…. S mámou jsme měli vždy chladnější vztah, narodila jsem se neplánovaně,dost často jsem to doma jako holka poslouchala, stejně jako její další nechtěná těhotenství,které ukončovala předčasně v nemocnici. Nechápala jsem,že tohle může ženská udělat a psychicky se s tím srovnat bez mrknutí oka. Jsem ráda,že jsem nic takového nemusela nikdy sama řešit. Máma na mě byla dost přísná, dlouho mě tloukla za známky /ač sama nebyla ani vyučená, výuční list si dělala až kolem 30tky/,trávila jsem hodně času sama a bála jsem se přinést domů špatné známky. Nikdy jsem si domů nesměla přivést žádnou kamarádku, nesměla jsem se bavit s babičkou a dědou z jedné strany ani babičkou ze strany druhé. S příbuznými jsme se téměř nestýkali,všichni byli špatní,doma se o nich mluvilo velmi ošklivě. Bylo to o to náročnější, že jsem byla doma dlouho sama, mám sestru o 14 let mladší. Někdy jsem si postěžovala učitelce ve škole,jak se doma naši celou noc hádají,ta pak rodičům domlouvala,ale moc to nepomohlo. Rodiče se hádali pořád, otec pak radši chodil na pivo a pozdě domů… Máma měla k sestře lepší vztah,sestra jí neodporovala,nechala si líbit její kritiku a podkopávání sebevědomí. V té době jsem to tak nevnímala,sestra byla o hodně mladší a tak logicky věnovali jí více pozornosti. Nikdy jsem nedostávala žádné kapesné, během studií jsem pořád někde lítala po brigádách. Okolí mě upozorňovalo na rozdíly,které hlavně máma mezi námi dělá,ale já to přehlížela a hlavně jsem se v 21ti letech vdala. Táta se v mém synovi hodně viděl,trávili spolu spoustu času, opravdu nám pomáhal. Později ovšem začal mít zdravotní problémy,až nakonec zemřel. Teprve potom jsem pochopila,jakou roli v rodině hrál, to on ji stmeloval a jezdil za námi jak jen mohl,máma v té době ještě jezdila s ním. Jakmile táta zemřel, máma za mnou přišla,abych jí podepsala,že se vzdávám dědictví po otci-jednalo se o dvoupokojový byt v Praze.Máma mi vysvětlila,že nemá peníze,aby mě v té době vyplatila,a že to jednou srovná . Jezdila pak za námi se sestrou čím dál míň,odcizovali jsme se , všechno brala povinnostně, na vánoce přivezla peníze, nechtěla ani na kafe,že „spěchá,ať to máme z krku“,dost mě to bolelo. Ani o dceru moc nestála, přemluvila jsem ji,aby nám ji hlídala před nástupem do školky-dcera byla často nemocná. Vydržela to rok,pak řekla,že už nemůže,že je často nemocná,samozřejmě jsem to chápala,ale mrzel mi ten její chladný přístup a nezájem. Pořád mi vyprávěla ,jak je sestra sama,jaké má problémy v práci atp.žádná starost,jak se má její vnuk a vnučka. Děti mi nejdřív připomínali,ať babičce zavolám,ať přijede,ale jí se prostě nechtělo. Máma je samotářská, má i zdravotní a psychické problémy a toho využila i moje sestra,která se mnou přestala najednou komunikovat úplně. Máma prohlásila,že ač sestra dostala od rodičů třípokojový byt,hodlá jí dát i byt,ve kterém bydlí. Sestra je sama,nemá žádné děti a druhý byt bude mít čistě na pronajímání. Nikdy bych o tom sama nezačala,ale máma přišla s tím,že sestra chce i druhý byt,a že mi pak něco dá…..samozřejmě,že mi nedá nic,protože přestala úplně komunikovat. Máma prostě chtěla zapomenout na dohodu,kterou tenkrát se mnou učinila,že nás rozdělí spravedlivě. Ač ji rodiče ublížili podobným způsobem,znova toto udělala mně. Beru to jako zradu a obelhání. Několik let už se s tím potýkám a hledám pomoc,kde se dá,abych se té bolesti v srdci zbavila a přestala myslet na mámu a ségru. Samozřejmě mám rodinu,dnes dospělé děti,ale žádný vztah vám nenahradí vztah s mámou. Dnes jí posílám pohledy k svátku a k narozeninám a když od ní dostanu sms odpověď,tečou mi slzy a jsem několik hodin vyřízená jako teď když Vám píši. V noci se občas vzbudím a naskakují mi tam neveselé příběhy z dětství a mládí,kdy mě zapomněli rodiče ve školce a učitelka se mnou tvrdla do večera ve školce, marně sháněla rodiče….když mě ráno táta dovedl nemocnou do školky a nechali mě tam celý den-učitelka okamžitě ráno zjistila,že mám příušnice,volala mámě,ale ta si pro mě přijela až po práci,takže jsem ležela na samotce,když jsem se opozdila a přišla už jako studentka domů a měla zamčeno,protože jsem to nestihla do stanovené doby,když jsem měla malého syna a manžela na vojně a zmínila se mámě,že je nám doma smutno, okamžitě mě označila za nesamostatnou,samozřejmě se jí nelíbila ani moje výchova dětí…. Mám výbornou průpravu do života, jsem vzdělaná, mám milující rodinu,přátele,vybudovala jsem si nějaké postavení,ale také jsem neuvěřitelně zraněná,chybí mi moudrá máma,která by mě a mou rodinu brala i s chybami,jaké jistě mám jako každý člověk,která by měla zájem o to,co děláme. Závěr toho celého mého příběhu je, že člověk by měl být dostatečně silný a sebevědomý,aby si od nikoho a nikdy nenechal ubližovat, že bohužel nikdy nemůžu nikomu věřit,protože za pár let se na sliby prostě zapomíná a pravdy a skutečnosti se různě poupravují, že prostě člověk musí spoléhat vždy jen sám na sebe a také se moc citově nevázat,že by měl žít tak,aby se za sebe nemusel stydět,aby měl čisté svědomí a také otevřenou náruč pro někoho,kdo o to opravdu stojí, i když není zrovna pokrevní příbuzný . Přeji všem lidem,které se ocitli v podobné situaci, aby v sobě našli vnitřní sílu,která je zklidní a dokázali vytěsnit bolest a křivdu. S pozdravem Eva
Dobrý večer, píšu pro "Bertínek". Váš příběh mě velmi zasáhl, to, co píšete je něco podobného, co jsem zažila i já .... obzvláště jak píšete o předávání z generace na generaci = to samé je i případ u nás. A ten pocit, že máma prostě není a chybí... cítím to taky tak. Člověk mámu a to její teplo a bezpečí potřebuje, ať je mu 5 nebo 50. Tím víc si uvědomuju, jak moc jsem důležitá osoba pro svoje děti! Mně osobně velmi pomohly rodinné konstelace, uvažovala jste o nich někdy? Mohla bych doporučit u nás v sousedním městě, ale nevím, odkud jste...
Pro přispěvatele kolcava: manžel není nikdy nepominutelným dědicem. To jsou pouze potomci. Z Vašeho dlouhého příspěvku považuji za opravdu dobrou radu pouze to, že si mají vyhledat právníka. Jenže toho měli, takže s tím asi nešlo nic dělat. Všechny ostatní Vaše spekulace, to se na mě nezlobte, jsou naprosto o ničem.
Pro přispěvatele kolcava: manžel není nikdy nepominutelným dědicem. To jsou pouze potomci. Z Vašeho dlouhého příspěvku považuji za opravdu dobrou radu pouze to, že si mají vyhledat právníka. Jenže toho měli, takže s tím asi nešlo nic dělat. Všechny ostatní Vaše spekulace, to se na mě nezlobte, jsou naprosto o ničem.
Vandale, omlouvám se, ale vy vůbec nevíte, o čem píšete, hlavně nikomu neraďte v právních věcech. Manžel je samozřejmě nepominutelný dědic, a byl i podle starého občanského zákoníku, nic jiného v příspěvku netvrdím, jenže majetek lze před smrtí darovat (na základě darovací smlouvy) dětem, nebo komukoliv jinému (rozdíl je pak jen ve vyměření darovací daně, jestli ji obdarovaný je povinen zaplatit, nebo ne), a tak se příslušný majetek už do pozůstalosti ani nedostane, a tedy ani k manželovi nebo manželce. Dům lze také samozřejmě vložit do s.r.o., o tom také píšu. Zkrátka hlavně lidem neraďte ve věcech právních.
Ještě k oředchozímu (omlouvám se ostatním čtenářům, že se musím pro Vandala opakovat): z oříspěvku Pavlíny vyplývá, jak píšu i v úvodní odpovědi, že dům získal manžel po rodičích. Předpokládám, že ho získal dědictvím, a tudíž byl v JEHO výhradním vlastnictví, ne ve společném jmění manželů, pokud podíl na něm darováním nepřevedl na manželku. Takže dokud žil, mohl nakládat sám a podle vlastní vůle (vložit ho do své firmy, darovat ho).
Z příspěvku a komentářů vyplývá jediné poučení.Nikdy by se neměly investovat peníze do majetku který mi nepatří.Nedat na sliby a bohužel být obezřetný hlavně ve vlastní rodině.Na to doplatili mnozí ,uvěřili slibům.Jenže čas běží,může se cokoliv stát a najednou je vše jinak.Píšu to z vlastní zkušenosti a bohužel žasnu jak jsou někteří lidé naivní a důvěřiví.
pro "noral" - máte pravdu, dnes už to vím také. Ovšem má to dvě roviny - myslím že obecně jsou lidé nedůvěřiví co se týká majetku např.k sourozencům,partnerům .....ale poměrně hodně důvěřují rodičům. Třeba je to můj dojem ale řekl bych že v dnešní době mají někteří velmi tlustou hroší kůži, jsou schopní čehokoliv,hlavně se mít dobře i na úkor svých dětí. Je mi přes 50 a když srovnám chování ,povahu našich babiček dávno zesnulých....a některých dnešních těsně nad hrobem tak je mi na zvracení.
jOS,mi je o dost víc než vám,ale mám taky takové zkušenosti,bohužel i ze své rodiny.A v e všech příspěvcích tady se táhne jak červená nit jedno téma.Lidi investovali své prostředky do něčeho co nebylo jejich,tím se připravili o finance které by se jim hodily v pozdější době,nebo kvůli tomu dokonce museli začínat od nuly.Proč proboha rekonstruovat byt nákladem téměř milionovým,jen proto že mi např.babička řekne"opravte si byt,můžete tu bydlet,však to stejně jednou bude vaše".Vnučka s manželem si rekonstruují byt,uvěří babičce,babička mezitím zestárne tak že se nechá ovlivnit druhou vnučkou/proč taky ne,že,když jedna vnučka to tak hezky opravila/,a daruje byt druhé vnučce.Obě sestry se pak musí soudit o částku vloženou do opravy.Není to zbytečné?
Ještě dodatek.Jestli oni ti dnešní jak říkáte těsně nad hrobem,se nepřizpůsobili náhodou dnešní dravé době,a říkají si že když politici a jiní dělají svinstva ,vidí to v televizi,řeknou si že se může vlastně dělat vše a není to postižitelné.A taky v tom hraje jistě roli i stárnutí,počínající plíživá demence např.Můj dědeček vždy říkával že v dřívějších dobách se běžně uzavíraly obchodní dohody podáním ruky a slovním slibem.A nikdo,ani ten největší továrník si nedovolil to nedodržet,byl by zcela v očích veřejnosti znemožněn .V dnešní době věc nemožná.
Po bitvě každý generál- je to vidět z celé diskuze.Ze všeho plyne jen poučení pro všechny kteří něco vlastní:dokud vám slouží rozum uspořádejte vše tak,jak chcete aby to bylo až tu už nebudete.Lidé zapomínají,že jsou smrtelní a to je příčinou všech svárů,případně podvodů.A že zdravý rozum se vytrácí s přibývajícím věkem snad každý ví,nemluvě o tom,že nikdo nevíme dne ani hodiny.Takže čím dříve si majetek takto ošetříme-tím lépe.
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.