Muži se nechávají milovat a sami nemilují. Mnoho lidí to bude chtít popřít, ale zadržte. Vím, že tohle tvrzení platilo tak před dvaceti lety, kdy feminismus nebyl tak rozsáhlý a touha žen se osamostatnit tak veliká. Nejsem však zaujatá a vím, že tím, že se žena osamostatňuje, mění se i její myšlení, které připomíná leckdy i to mužské.

Ženy už tak muže k životu nepotřebují. Hledají jen lásku a touží být milovány. Takže už to není, že ony touží milovat! Je to prostě v mnoha případech naopak. Chtějí rovnoprávnost, a to téměř ve všem. Díky mužům, kteří dovedou ženám naslouchat, se to i děje. Dnes by si proto i ženy měly položit otázku: Umím vůbec ještě milovat?

Pokud si muž umí vážit své matky, zákonitě se předpokládá, že to stejné bude i u partnerky. Nepleťte si však pojmy vážit si a milovat. Je v tom podstatný rozdíl. Když si žena dovolí muži po mnoha letech společného soužití navrhnout, že by se mohli vzít, nebo prostě jen bude chtít pocítit, že ji muž miluje, on raději vztah rozpustí. Prostě uteče.

Muži si myslí, že oni jsou ti silnější, kdo nás dokáží podržet a pomoci. Opak je pravdou, protože je to žena, která se stará, aby muž vůbec fungoval. Dodává mu sebedůvěru, odvahu a bezpečí domova. Tak je to odpradávna; vedle silného a slavného muže stála vždy silná žena (manželka, přítelkyně, matka), která mu se vším pomáhala.

Když se cítil poražen, sražen na kolena, na dně, uměla ho povzbudit a vrátit do reality. Dodat mu chuť do života a vytvořit z něj ještě sebevědomější bytost, než jakou byl dříve.

Pro muže je žena jak droga. Je na ni závislý už ode dne narození, od doby, kdy neumí mluvit ani myslet. Právě proto se stále snaží celý život z té závislosti vymanit.

Muž žárlí na ženu, která dobře zvládá své povolání, na přátele, na její rozvoj. Žena žárlí jedině na jinou ženu.

Právě žena je hrdá na svého muže a šťastná, když se muži daří v práci, když dobře vychází s přáteli, když se stále rozvíjí. Je spokojená, když je i on spokojený.

Navenek to vypadá, že muž je komunikativní tvor, ale to není zcela pravda, a teď nemám na mysli rozhovory po hospodách. Myšlena je zde otevřená diskuse jak v politice, tak i jinde na veřejnosti. Muž umí mlčet tak rafinovaně,

že nikoho nenapadne, že mlčí, protože vlastně nemá co říci. Muži nedokážou bez žen žít, ale rovněž nesnesou po svém boku silnější ženy, než jsou oni samy. Kdykoliv dostanou strach, že by okolí mohlo zjistit, že jeho žena je silnější a samostatnější, uchylují se k masochismu a násilí.

Samozřejmě bývají i silní a citliví muži a naproti tomu existují ženy, které své muže utiskují a ovládají. Daleko více je však žen věrných a oddaných, které své muže rozmazlují a obletují jako malé dítě, a to vše na svůj úkor. Obdivují jeho tvrdost a nebrání se jeho agresivitě, násilí, které na nich páchá. Takto mu samy dovolují, aby byl krutý a ignoroval je. Ani ony samy si sebe neváží a ignorují se. I přesto tito krutí muži stále nalézají partnerky, které o ně pečují a utěšují je. Je to tím, že žena je psychicky silnější než muž, více toho snese, a nechá si bohužel i víc líbit. Jeho závislost na této ženě je o to větší, že ona všechno snáší pokorně. Je schopna pro něj udělat první poslední, a přesto on se ji stále snaží vykořisťovat. Nestačí mu to; čím více se mu podřizuje, tím silnější se cítí on sám. Žena by si však neměla nechat vše líbit, žít jen pro něj, jako pejsek, který žije jen pro svého pána, ať už se k němu chová jakkoli. Je to myslící bytost, která si nemusí vše nechat líbit. Měla by se sama vyvíjet.

Ženy jsou na muže až moc hodné. Což se o mužích nedá říci; určují pravidla a zásady, kterým sami nepodléhají. Mají na ženy jiná měřítka hodnot než na sebe. Mohlo by se zdát, že feminismus hodně věcí ve prospěch ženy zlepšil, ale to není vůbec pravda. Nestačí jen o tom psát, mluvit, ale je třeba, aby muži na sobě začali pracovat. Měli by se změnit a uvědomovat si své činy, chování, jejich příčiny, které je k tomu vedou, a jak tím druhým ubližují.

 

Napsala Anna Miliánová (ree)