Karel je skoro sedmdesátiletý pán. S manželkou Monikou žili spokojený život i přes to, že vlastní děti neměli. Po smrti své ženy ztratil Karel chuť do života a často přemýšlel, co dál. Zlomový okamžik přišel, když se díky organizaci Mezi námi stal pohádkovým dědečkem v lesní školce. Karel získal nový impuls do života a celé dny teď tráví s dětmi. Školka tak našla svého patrona a Karel má teď spoustu dětí, které mu dodávají mladistvou energii i elán do života.

Zkuste nám, prosím, sám sebe pár slovy popsat…

Jsem vyučený kovář, jednou rozvedený, jednou vdovec. Děti nemám. Mám rád bigbít a rock, film, literaturu. Chodím s organizací Mezi námi každé pondělí a úterý do lesní školky na Háje. Je to tam specifické tím, že tam není elektřina ani voda, je to vlastně taková prostá chata. Jsou tam velká kamna, ve kterých se topí. Říkám tomu tady Kovbojsko nebo Ranč. Jezdí tudy často policejní hlídka na koních, což je jedna z věcí, na které se děti nejvíc těší.

Máte rád big beat a rock? Za komunismu byla ale tato hudba zakázaná. Jak jste se k ní dostával?

Musím začít od školy. Tam jsem totiž potkal kamaráda Jirku a to byla moc chytrá hlava. Na rozdíl ode mě. Pomáhal mi ladit Svobodnou Evropu. Ta vysílala každé odpoledne tři hodiny bigbít. Kluci si hráli venku a já celý den seděl u rádia. Poslouchal jsem Rolling Stones nebo The Pretty Things. To byly jedničky.

Byl jste i na jejich koncertě?

Rolling Stones jsem viděl třikrát. Mám všechny jejich desky. Jejich poslední je bluesová věc, a to je nádhera.

Jaké je nejoblíbenější album, které si nejčastěji pouštíte?

To by bylo dlouhé povídání, protože jich je víc. Ale nová alba stále vyhledávám. Teď jsem byl na burze a mluvili jsme o skupině Spooky Tooth. Ti už nehrají, ale byla to fantastická kapela. Jejich desky už taky neseženete, a když ano, tak stojí dvacet i padesát tisíc.

Co dalšího Vás ještě baví?

Mám rád literaturu. Teď čtu sci-fi, takové tři bichle a to se mi líbí. No a pak tahle lesní školka. Víte, v životě mě postihly dvě krásné věci – když jsem potkal Moniku, mojí druhou ženu, a tady tento projekt.

Řekl jsem si: „Nebudu sedět doma jak pecka!“

Smím se zeptat, když vidím, jak máte rád děti, proč jste žádné sám neměl?

Nám se to nepovedlo. Moje první manželka děti nechtěla, a když jsem přišel do Prahy za Monikou, mojí druhou ženou, tak už jsme byli oba starší. Monika má ale syna Davida a ten mi to vynahradil. Mám dvě nevlastní vnoučata a ta mi dělají velkou radost.

Jak jste se dostal k lesní školce? Je to důsledek toho, že jste po smrti manželky hledal nějaký impuls…?

Spíš jsem nehledal. Jsem v důchodu, pořád si kupuju svoje desky, chodím do knihovny nebo do kina. Zhruba před dvěma lety jsem potkal paní, která dětem četla, a prckové seděli kolem ní a poslouchali. Řekl jsem si: „Hergot, já můžu taky někam chodit! Nemusím sedět doma jako pecka!“ Díky tomu jsem potkal holky z Mezi námi. Začal jsem chodit do školky a bylo to super. Nakonec jsem zakotvil ve školce na Hájích.

Jak byste popsal běžný den ve školce?

Ráno se sejdeme, rodiče nám dají prcky a začíná kroužek. Posadíme se okolo ohniště a všichni se pozdravíme. Potom si dokola posíláme takový kamínek a všichni řekneme, co jsme dělali nebo co budeme dělat, na co se těšíme a tak dále. Pak se přinese košík, na něm je utěrka a v tom košíku je překvapení, co budeme ten den dělat. Většinou něco vyrábíme, kreslíme nebo vyšíváme. Potom je konec kroužku, bereme batůžky, já velkou krosnu a jdeme ven, kde jsme do oběda. Po obědě si jdou děti lehnout, spí v chatě na karimatkách.

Co děláte odpoledne?

Pomáhám se vším, co je potřeba. Především s věcmi uvnitř chaty, ale jezdím třeba i pro dřevo. V chatě totiž není elektřina ani voda, musíme topit v kamnech. Občas přijdu i o víkendu, když se v lese kácí stromy. Vezmu kolečko a vozím na chatu odřezky na topení. Někdy řeknu dětem: „Heleďte, půjdeme na dřevo“. Pět dětí se zvedne, jde se mnou, a já je vozím na kolečku. Naložíme dřevo, odvezeme ho do školky a zase se vrátíme. Přijdu domu utahaný, ale díky dětem se cítím skvěle.

Největším zadostiučiněním jsou pro mě reakce rodičů

Děti Vás mají rádi. Všimli jsme si, že Vás oslovují dědo...

Říkají mi dědo nebo Karle, jak se jim to hodí. Teď tam máme jedno děvčátko, Vivien, a to je zlatíčko. Je to cizinka, nemá ani babičku ani dědečka. Její maminka je sama, tatínek je někde v tramtárii. A díky tomuto projektu má najednou dědu Karla. Největší zadostiučinění ale pro mě je, když jdu ráno do školky a potkávám rodiče, tak mě všichni zdraví a říkají mi, jak o mně děti doma hezky vypráví.

Taky jste chodil do školky? Jaký byl rozdíl v té době oproti tomu, jak je to dnes?

To byla padesátá léta, takže to bylo o něčem jiném. Na zdi visel ještě Stalin, používala se rákoska, ale jinak to byla normální školka. Taky jsme chodili ven, ale tohle je jiné. Říkal jsem holkám, že už jinam nechci. Já už sem zkrátka patřím.

Máte za tu dobu, co jste ve školce, nějaký nejsilnější zážitek?

Každý den stojí za to. Teď jsme například byli u potoka a děti se ráchaly ve vodě. Zamazané od bláta až za ušima. Jindy jsme sesbírali do košíku ploché kameny a děti na ně potom malovaly. Záleží, co den přinese, ale pro mě je každý další den s dětmi darem, za který jsem velmi vděčný.

 

Mezigenerační program Mezi námi se rozhodla v tomto roce podpořit značka sušenek Opavia, která v rámci projektu Rozbal to na Vánoce daruje finanční obnos na podporu mezigeneračních projektů. Výše daru se bude odvíjet od prodeje produktů Opavia a speciálních vánočních balících papírů, které navrhly děti ve spolupráci se seniory. Na každém papíru najdou zákazníci ručně malované vánoční motivy, ať už stromečky, kapry, dárky nebo ozdoby. Navíc za každý nákup produktů Opavia putuje 1 Kč na účet společnosti Mezi námi. Udělejte radost hned dvakrát: krásně zabaleným dárečkem a dobrým skutkem.