Ztráta milovaného partnera - zkušenost, kterou téměř každý z nás už prožil, možná právě prožívá nebo se s ní ve svém životě teprve setká. Jak se však s takovou situací vyrovnat? Jak to udělat, aby co nejméně bolela? A jak druhému nezavřít vrátka k možnému návratu? To jsou otázky, které si v této situaci klademe.

Každý člověk má v sobě určitou mapu, podle které se ve svém životě řídí. Ta mu pomáhá rozlišit správné od nesprávného, co může očekávat od okolního světa i od sebe, ví, kteří lidé k němu patří, jaké má své osobní hodnoty a cíle. Tato mapa je tak samozřejmá, že si jí ani nevšimneme. Občas se stane, že se potkáme se situací nebo informací, pozitivní či negativní, která do té naší mapy nezapadá. Pak se aktivuje mechanismus, který zafunguje buď tím způsobem, že informaci odvrhneme a už se jí nezabýváme nebo naopak zapracujeme do naší mapy a ta se tímto způsobem vyvíjí dál a dál.

Některá informace je tak zásadní, že může nabourat základní pilíře, které v sobě máme a které se zdály neotřesitelné - zpráva o těžké nemoci, o ztrátě zaměstnání, o odchodu partnera. Je tak zásadní, že se nedá jen tak odmítnout, ale je potřeba ji zpracovat do naší vnitřní mapy tak, abychom ji byli schopní unést a přestala být ohrožující. A jak vlastně tento mechanismus funguje?

První fáze: Šok

První zcela běžnou reakcí je šok, je to období, kdy tomu zkrátka nemůžeme uvěřit. Je to taková ochranná lhůta, díky které je zabráněno tomu, aby se rozpadla naše osobní integrita. Zároveň je to období vnitřního zmatku a chaosu, kdy naráz nevíme, co dělat. Někdo zareaguje spíše horečnatou aktivitou, jiný je spíše v útlumu. V každém případě se hodinu od hodiny, den ode dne přibližujeme k tomu, že jsme schopní uvěřit, že se to opravdu stalo.

Druhá fáze: Agrese

A pak to přijde - je to opravdu tak! Toto zjištění vyvolá obvykle vlnu hněvu a smutku, které se v nás začnou bít. Abychom to zvládli, začneme hledat viníka, který může za náš duševní stav. V případě rozchodu je obvykle první na ráně partner, případně jeho nová známost nebo rodiče, kteří ho tak nezodpovědně vychovali. V té chvíli je tedy opěrným bodem víra, že existuje nějaká jasná příčina, proč se to stalo. A podle svého naturelu pak s touto příčinou, s tímto viníkem, bojujeme. Málokdo jde do přímého fyzického útoku, obvykle se odreaguje verbálně, žádá další a další vysvětlení nebo jde vedlejšími cestičkami - pomluvou, špehováním, apod.

Jak to udělat, abychom si ulevili a zároveň se neshazovali a nezavdávali druhému příčinu k jednoduššímu odchodu? Máme právo, a je to zároveň i zdravé, pustit své emoce ven. Je však dobré najít k tomu vhodné a bezpečné prostředí, kde si to můžeme naplno dovolit, aniž by tím někdo jiný trpěl. Pomáhá se vyplakat, vztek vybít třeba rozcupováním sešitu, omlácením polštáře o postel a zanadáváním si při tom. Přináší to úlevu a čistější mysl. V komunikaci s bývalým partnerem nezastíráme, že na svým rozhodnutím zranil, ale zároveň se pokoušíme to sdělit bez útočného nebo vydírajícího tónu, spíše konstativně.

Třetí fáze: Deprese

Ve chvíli, kdy poznáme, že nám nepomůže sebevíce vysvětlování a objasňování ze strany druhého a aktivizující potenciál vzteku je vybit, dochází k převážení našeho prožívání do smutku a apatie. Osamělost a opuštěnost v této fázi bolí nejvíce, můžeme také upadnout do sebelitování, ve kterém si můžeme libovat i několik měsíců.

V tomto období mohou být velkou posilou a podporou přátelé, kteří se nás nesnaží za každou cenu rozveselit, ale dokáží s námi sdílet naši bolest. A dokáží také občas nabídnout jinou alternativu - nějakou společnou činnost. Dobrá je zájmová činnost spojená s tělesnou aktivitou nebo péčí o tělo - sport, kosmetika, atd. Chce to hodně vůle přemoci se zapojit do nějaké aktivity, díky tomu se však postupně náš svět může zase začít plnit barvami.

Poslední fáze: Smíření

A tím jsme vlastně u cíle našeho putování přes pláně smutku a zmaru. Rány se pomalu zacelují a my jsme připraveni ohlédnout se zpět bez toho, aniž by nás to zraňovalo a s vědomím, že jsme se dokázali přenést přes obtížné období. Dokážeme to přijmout do naší vnitřní mapy jako fakt a jsme připravení otevřít se novým vztahům, které na nás čekají.

Mgr. Jana Mynářová (ree)