Docela dobře si vzpomínám, že byly doby, kdy jsem si říkala, co pořád všichni mají s tím počasím a změnami ročních období. Občas se o zem rázně rozprskávají kapky, jindy mi žlutá pálivá koule svítí přímo do očí a nebo poletuje vichr a sníh. No a co? Stačí se podívat na teploměr a správně se obalit svršky.

Pokud jsem se zrovna nechystala na prázdniny a stačilo mi se odplazit do školy a zpět, bylo mi počasí vážně jedno. Podzimní deprese? Blbost! Vždyť schované v galerii, obchodním domě nebo doma s knížkou a čajem je mi tak krásně. Zkrátka jako téma k hovoru mi počasí připadalo až uboze „vatózní“ (od slova vata, you know...)

Spoléhat na předpověď počasí? Totální úpadek: Vždyť oni vůbec nic nevědí! Řeknou, že bude pršet, druhý den svítí slunce jako o život a oni nepodávají výpověď, naopak, s úsměvem na tváři předstírají totální amnézii a předpovídají si klidně dál.

Pak jsem začala chodit do práce a něco se změnilo. Už nebyly žádné dvouměsíční prázdniny, kde byla velká šance, že bude alespoň část léta hezky. Nastalo plánování dovolených. A kdo by chtěl mít u moře hnusně, že? Tehdy mi začalo najednou na počasí trochu záležet. I k té předpovědi jsem se začala upínat – kéž by zase nekecali a fakt bylo pěkně! Tolik různých přístrojů na to mají, pěkné grafíky a nic z toho.

Když máte tak málo volného času jako lidé pracující v médiích a jiných profesích, kde víkendy a svátky neplatí, lehce vás vykolejí, když ve váš těžce zasloužený volný den prší a nebo naopak stojíte u vleku a slunce vám přímo pod lyží vyžírá zbytky sněhu. Už nejste rozpustilý studentík, co může mávnou rukou a vydat se na hory zase za týden. A tak se tu a tam dostaví i menší frustrace z počasí.

Opravdová deprese pak přijde až s vašimi dětmi. Moudré knihy praví, že děti mají být, co nejvíce na vzduchu a že když už si nevíte se zlobákem rady, malá procházka udělá divy. Jistě. V létě, když je hezky a teplo, to celkem jde. Dítěti dáte boty a jde se ven. Třeba 4x denně, proč ne?

Pak ale přijde podzim a jste v háji. Počasí se stane vaším úhlavním nepřítelem, venku je zima a děti nesnášejí oblíkání. (Zlaté časy, kdy se nemohly bránit a stačilo narvat je do kombinézy a položit do kočáru jsou pryč). Perou se s vámi mezi dveřmi, vy jim cpete hlavu do svetrů, čepic a bund a oni to, hned jak se natáhnete pro váš kabát, zase všechno ze sebe strhají a s posměšným výrazem dráčka Soptíka se na vás dívají, kolik vydržíte.

Když se podaří dostat je ven, vyválejí se v první louži nebo se na písku tulí k tomu nejukašlanějšímu unudlenému dítěti a vy víte, co bude následovat. Rýma a kašel, noci beze spánku u zahleněného mimina, které na vás upírá žalostný pohled.

Když se uzdraví a venku už padají trakaře a vy musíte chtě-nechtě někam do dětského koutku, stane se to samé, protože i tady kupodivu pobíhají bledé nemocné děti pomalu se zánětem průdušek. Bohužel existují matky, které nemoci u svých dětí buď nevidí nebo záměrně přehlížejí a navštěvují dětská centra a pískoviště ať se děje, co se děje – kdo to má s tím nemocným protivou doma vydržet, že jo? A tak je to pořád dokola. Není úniku.

Někdy vás napadá, že ta skleněná sluj Michaela Jacksona, kam se chtěl se svou milovanou opicí uzavřít, aby na něj neútočily žádné bakterie, nebyl špatný nápad. Ale bohužel i to má svoje úskalí – kdo nechodí mezi děti teď a nevede svou válku s bacily, bude jí muset vyválčit později – ve školce. A to rozhodně není ideální.

Ale čeho je moc, toho je příliš. Jsou nějaká místa, kam nemocné děti nesmí a když přijdou, skutečně je tam nepustí? Poraďte mi prosím, kam jít s rok a půl starým dítětem, když je venku zima, padá sníh nebo prší, aniž bych riskovala, že okamžitě onemocní? Děkuji za tipy!

Tereza Boehmová: Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Rok strávila na University of Washington, kde studovala Women Studies a komunikaci. Pracovala pro Lidové noviny, MF DNES jako editorka, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen.

(ree)