Když byly synovi tři roky, tak jsem se s manželem rozvedla, protože vyznával jiné hodnoty, jen ne ty rodinné. Rodina mu bránila v jeho zájmech a tak jsme se postupně stávali čím dál větším břemenem. Po mnoha různých peripetiích jsme dospěli k rozchodu. Nebylo to nic jednoduchého, chodit do zaměstnání, vychovávat syna a hlavně na všechno stačit finančně, protože bývalý manžel ani pravidelně nepřispíval na syna. Léta ubíhala, syn dokončil základní školu a dostal se na střední školu a k tomu ještě na svůj vysněný směr, kde byl opravdu velký nápor. Velice dobře se učil a dělal mě celou dobu jen samou radost.

Jak jsem se věnovala výchově syna, tak jsem ani nepostřehla jak mě přibývají léta. Než jsem se naděla, tak syn by ve třetím ročníku školy. Spolu s přípravou na maturitu si našel svoji lásku přímo ve třídě a já jsem jen zpovzdálí sledovala, jaké krásné období života prožívá a moc jsem mu to přála, protože jeho přítelkyně byla velice milá a slušná dívka. Postupně jsem se seznámila s jejími rodiči, našli jsme společnou řeč a ti také měli radost z dcery a mého syna. Nic nebránilo „mladým“ ve štěstí. Prožívali krásné období svého života. Je pravdou, že syn si na většinu svých věcí co se týče počítače a elektroniky vydělal na brigádách a nikdy nezapomněl koupit dárek i pro mne. Naši finanční situaci znal moc dobře, ale já jsem si nikdy nestěžovala. Syn měl jeden velký sen a to abychom si společně našetřili aspoň na starší auto a mohli jsme jezdit na naše tak oblíbené výlety. Dovolenou jsme trávili cestováním po našich památkách a tak jsem dlouhá léta ukládala korunku ke korunce a přišel den, kdy jsme si mohli koupit ojeté auto, stálo 45 000.-Kč. Měla jsem spolu se synem velice velkou radost.

Když jsme byli majitelé ojetého plechového oře asi tři měsíce, tak přišel syn domů se svojí přítelkyní a vyprávěl, že její táta měl autonehodu, ale že se mu nic nestalo. Z jeho auta se stal doslova šrot a prý jak bude nyní její otec podnikat, když se bez auta neobejde. Po probrání situace jsme se synem dohodli, že jejímu tátovi našeho oře půjčíme, než si koupí nové . Šli jsme to k jejím rodičům navrhnout. Ti byli velice rádi, že jim to pomůže, než se dá všechno do pořádku a že nám auto co nejdříve vrátí. Uběhlo pět dnů, když na můj mobil volala dopravní policie, že podle poznávací značky je naše auto nabourané a je nutné je odtáhnout. Zazvonila jsem na sousedku a ta mě na uvedené místo odvezla. Když jsem uviděla tu změť plechu a kol co bývala naším vysněným autíčkem, tak mi vyhrkly slzy a nebyly k zastavení. Řidiči – otci synovo přítelkyně se vůbec nic nestalo, ale naše autíčko mělo hodnotu šrotu.

Syn byl z toho všeho nešťastný, já jsem probrečela celou noc a syn mě utěšoval, že se to všechno vysvětlí a její rodiče to jistě uvedou do pořádku. Uběhl týden a stále se nic nedělo. Syn odmaturoval a stále žádná odezva jak od jeho přítelkyně, tak ani od jejich rodičů. Zdálo se nám to podezřelé a tak jsme je navštívili. Při návštěvě se chovali velice odtažitě a když jsme se chtěli domluvit, jak nám to finančně vynahradí, tak nás doslova šokovali slovy že „To nám budete muset dokázat, že jsme si to auto od vás půjčili. A vůbec, nemáte na to žádné doklady, nic jsme nesepisovali a tak my vám nic vracet nebudeme a platit také ne.“ Zůstala jsem stát jako solný sloup a nevěřila jsem vlastním uším. Rozcházeli jsme se ve zlém a žádná domluva nebyla možná.

Tato událost se stala také trhlinou ve vztahu syna s přítelkyní, protože ona hájila své rodiče a syn to pojal jako sprosté chování a tak doslova skončila jejich první velká láska. Já jsem se byla poradit u právníka, protože jsem chtěla získat aspoň náhradu za auto. Skutečnost je taková, že soudit se mohu, ale opravdu nemám žádný doklad o zápůjčce automobilu a tím pádem nemám nárok na náhradu, protože by to bylo jen tvrzení proti tvrzení. Opět jezdíme se synem na výlety autobusem a co víme jistě, že už nikdy jen tak něco někomu nepůjčíme. Protože tady musím dát za pravdu jednomu přísloví. „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“ A trest je to pro nás opravdu velký.

P.S. Jak jsem se před několika dny dověděla, nebyla jsem jedinou obětí těchto lidí.

 

autor: čtenářka Romana (50 let), redakčně upraveno

Máte podobnou nebo jinou zkušenost? Chcete se s ní podělit s ostatními?

Napište nám příběh svůj nebo svých blízkých a pošlete ho do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama.