"Hledám posledního normálního chlapa  přiměřeného věku, přiměřené výšky, který není maminčin mazánek, nemá pořád nějaké deprese, fóbie, migrény a alergie, když vezme do ruky nářadí, neurazí si s ním palici, jak je nešikovný a lze se o něj opřít, aniž by upadl a udělal si bebíčko... Prostě, normálního chlapa. Kamarádka mi tvrdí, že jich ještě musí pár existovat, tak to zkouším.“

To je text inzerátu, který jsem si dnes podala.

Ještě jsem chtěla pár věcí dodat, ale myslím, že devadesát osm procent těch zdegenerovaných, zženštělých, všude vyholených, nepoužitelných a impotentních tvorů odpadne už po tomhle, a ze zbytku se snad něco vybere.

Vlastně si to tak úplně nemyslím, skoro ani nedoufám, jen jsem měla pocit, že bych to měla zkusit – kdyby náááhodou ještě nějaký takový existoval, abych ho podchytila, než se z něj stane to, co z ostatních.

Vůbec to není tak, že bych neměla ráda muže. Mám je ráda, a moc. Nejsem feministka, ač se to může někomu zdát. Ale právě proto, že je mám ráda, je nesnáším. Tedy, ty dnešní. Nějak si pod pojmem MUŽ představuji něco jiného, než je dnes k dispozici.

Nevadí mi, když kouří, třeba i doutník, kouká na fotbal, když občas „oslňuje“ svými výplody o politice, sportu, ženských a jejich logice a je mu všechno tak krásně jasné, když nechává válet ponožky, ručníky, trička všude, kde z něj spadnou, nevadí mi ani, když má pocit, že bych bez něj umřela hlady a v bídě a že je na světě ten nejschopnější a nepostradatelný – to patří k věci a je to roztomilé. Dokonce bych řekla, že je to moc důležité (aby si to myslel).

Tedy, ne, že bych po něm ty jeho rozházené svršky sbírala, ale tohle mi prostě nevadí. Klidně si mu na tu jeho oblíbenou košili v křesle sednu, když si jí (samozřejmě samou zamilovaností do něho) nevšimnu – na tohle já nervy mám. Takový je mi dokonce milejší, než zlatíčko, které se kácí z jednoho přehybu, který na ní při žehlení vznikl a zajímá se o to, v čem ji peru, aby nevybledly barvy.

Dnes je trend, aby muž byl chápavý, citlivý, kreativní, vnímavý k potřebám ženy, uměl se do ní vcítit, pomáhal jí se vším, včetně žehlení a výběru podprsenky, prožíval s ní její deprese, strachy, obavy a byl jí chápavým partnerem. Kdepak, řvát někde na stadiónu jak neandrtálec!!! To se přece pro civilizovaného a váženého podnikatele nehodí!!

Ale v sobě má přece pořád samce. Někde hluboko chce a musí soutěžit, vyhrávat, dobývat, vynikat..... Klimatizovaná kancelář mu tyhle pudy plně nenahradí, ikdyž je třeba generální ředitel a každý mu leze preventivně do zadku. To nestačí. On potřebuje opravdu soutěžit. Setrvávat v pozici nejsilnějšího bez neustálé nejistoty, že přijde někdo, kdo jej přemůže, to je pro pravé mužské ego vražedné a uspávací.

Ale co když je to i tím že ho chceme mít vnímavého a citlivého? Jak se může chlap do mě vcítit ? Jedině tak, že bude vnímat jako já. A chci já, aby CHLAP vnímal jako já ? Byl citlivý jako ženská ? Vždyť on na to není dělaný. On je jiný. Není jeho přirozeností, uvažovat jako žena. A hlavně – je strašně choulostivý a náchylný k tomu, aby se z něj stala slečinka, která pro samé zahledění do svých emocí a depresí, zapomene na moje narozeniny a čeká, že jej budu ještě litovat, že toho má chudák na bedrech moc.

Opravdu to tak chceme?

Umíme vyměnit žárovku, sbalit bágl na vandr bez zbytečností, postarat se o sebe v drsných podmínkách, rozdělat oheň, opravit vypínač, zrýt zahradu, vyměnit kolo u auta, vydělávat dostatek peněz pro sebe a své děti, řídit náklaďák, chodit na karate, ... a tak to někdy děláme a přijde nám přirozené, že si s tím poradíme.

Umíme i vařit, smažit, háčkovat, sušit bylinky, sladit závěsy s kobercem, ušít sukni.... a tak to děláme také.

My vlastně umíme všechno. A co Ti chudáci muži ? Co na ně zbylo ? Nepřipadají si nepotřební ? Nemají Ty své deprese z toho ? Nesnaží se nám alespoň vyrovnat, když už mají pocit, že nás nepředčí ? Staly jsme se my, ženy, pro ně tím soupeřem, kterému je potřeba se vyrovnat ?

Snad nezačnou ještě nosit sukně a punčocháče, tak, jak to tenkrát bylo s našimi kalhotami. Připadalo nám spravedlivé, aby ženy mohly nosit kalhoty, tak proč by to nemohlo teď být obráceně?

Ježíši, to jsme to dopracovaly!!!

Jak to vlastně bylo ? Nejdřív jsme chtěly my dělat chlapské věci, abychom se staly nezávislé nebo muži začali zženšťovat a my byly nuceny, přizpůsobit se tomu stavu?

Myslím, že „A“ je správně. Udělaly jsme to z nich my samy, aniž bychom domyslely důsledky. A teď chodíme, tápeme a hledáme alespoň jediného, který zůstal proti těmto našim akcím imunní, přinese nám kytku, otevře dveře...

Ale máme smůlu. Takový touží zase po tom, najít ženu, která je opravdu ŽENA. Trochu nepraktická, křehká, krásná, pěstěná, někdy i bezradná, prostě ŽENA, která tu jeho oporu OPRAVDU potřebuje, ne, že si na to jenom hraje, jako většina z nás. Nic jiného od ní nechce, jen, aby byla žena.

Tak nevím. Myslím, že časem se rozdíl mezi pohlavím ani nepozná. Nebude podstatný.

Člověk si bude vybírat partnera podle toho, jak si s ním rozumí a jestli je to chlap nebo ženská, nebude nikdo řešit. Ostatně, vždyť už to tak vlastně je, možná, že je to i dobře, když si všichni rozumí, ale mně to prostě nevyhovuje !

Toužím po POŘÁDNÉM CHLAPOVI ZE STARÉ ŠKOLY PRO GENTLEMANY !!!

 

autor: čtenářka Zdenka, redakčně upraveno

Máte podobnou nebo jinou zkušenost? Chcete se s ní podělit s ostatními?

Napište nám příběh svůj nebo svých blízkých a pošlete ho do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama.