Přívrženci myšlenkového směru zvaného sociobiologie se snaží veškeré konání zvířat i lidí zdůvodnit zájmy jejich "sobeckých genů", usilujících o přežití. Osobně si myslím, že k vědě má tento obor dost daleko, protože jeho závěry se dají snadno zpochybnit a vyvrátit a často z nich průhledně vyčuhuje to, co bychom mohli nazvat "světovým názorem" příslušných autorů. Nicméně se o nich zmínit musíme, protože právě na otázce ženského pečovatelství a mužského kašlání na rodinu se sociobiologové vyřádili přímo exemplárně.

To oni s oblibou tvrdí, že hlas přírody muže nutí, aby se ve vztahu k ženám chovali jako "lovci" a "rozsévači" genů, pokud možno specializovaní na "uštvání panenských laněk", a podobné nehoráznosti. Zkrátka a nedobře, chtěli by se vyvléknout z otcovských povinností. Pravda je však taková, že tato nechuť k rodinnému životu vznikla spíše v naší současné konzumní kultuře a je projevem mužské (a obecně lidské) nezralosti. Odpor mužů k plnění otcovských povinností pramení také z toho, že péče o děti jako činnost přiřčená ženám požívá nižší prestiže, takže muž by se cítil symbolicky kastrovaný, kdyby se nedej bože k něčemu takovému "snížil".

Pokud teď chcete namítnout, že tradiční mužské i ženské role přece požívají stejné úcty, pomněte, jak je pohlíženo na ženy, které vykonávají nebo chtějí vykonávat typicky mužské činnosti (třeba box, vzpírání, pilotování letadel, službu v armádě): na rozdíl od otce vysedávajícího u pískoviště nebo vařícího kašičku nejsou tyto činnosti vnímány pro ženu jako ponižující, degradující, ale naopak se o ní soudí, že "se chce vyrovnat mužům" - jinými slovy hluboko v podvědomí máme stále zakódováno, že mužské činnosti jsou prestižnější, důležitější, "lepší". Četla jsem o antropologickém pozorování, že v různých mimoevropských kulturách jsou mužské činnosti vždy pokládány za prestižnější, třebaže u daného kmene může být za typicky mužskou činnost pokládáno třeba vaření nebo dokonce šíření klepů a drbů.

Možná, že právě tady jsme narazili na jádro veškeré nerovnosti pohlaví: muži mají prostě neodolatelné nutkání prohlašovat tu "svoji", mužskou činnost za lepší. O důvod víc, aby i oni běžně pečovali o malé děti. Ale vraťme se k tomu překvapujícímu jevu, že na rozdíl od jiných živočichů se samci člověka hledí vyvlíknout z otcovských povinností. Není pravda - jak tvrdí sociobiologové - že čím víc svých genů náhodně rozesejí, tím větší naději na přežití potomstva získají. To by mohlo platit v případě, že by že by ženy nakladly několik milionů jiker, které už by pak nechaly svému osudu. Za dané situace - že totiž lidé patří k biologickým druhům, které mají poměrně málo mláďat, vyžadujících mimořádně intenzívní péči - je pro otce daleko úspěšnější strategií svá mláďata chránit, krmit a vůbec o ně i o jejich matku všemožně pečovat.

Otcovská péče je poměrně rozšířená už u ryb: u řady druhů nosí sameček potěr v tlamě, aby ho chránil. Úplnými přeborníky v otcovské péči jsou ptáci, kde se u naprosté většiny druhů střídají na vejcích oba rodiče a například u pštrosů je péče o potomstvo výhradně úkolem otce. U savců jsou mláďata závislá na mateřském mléce, ale v mnoha případech - například ve vlčí smečce - otec své děti krmí, hlídá a hraje si s nimi; rodinný život ho zjevně uspokojuje. Naproti tomu u našich domácích psů se tyto otcovské pečovatelské sklony ztratily: obecně platí, že když je nějaké zvíře domestikováno, začne být jakoby nedospělé, věčně pubertální nebo adolescentní, a to je právě případ psa.

Troufám si říct, že současná konzumní společnost udělala s muži totéž co domestikace se psy - stali se z nich nezralí věční adolescenti, prahnoucí jen po zábavě, soutěžení, vzájemných potyčkách a jednoduchých, bezprostředních požitcích. Otcovská péče je pro ně příliš zralý a odpovědný úkol. A aby si to všechno pěkně zdůvodnili a žilo se jim ještě pohodlněji, vymýšlejí si teorie o tom, proč je pro ženy pečování o děti přirozené, kdežto pro muže ne.

 

autor: Eva Hauserová