Nechci tu mluvit o anatomii, ale o chování, dispozicích, mentalitě a vnímání světa a o tom, v čem to mají muži a ženy jinak. Biologie nebo kulturní vlivy – nature or nurture – toť otázka. Odpůrci feminismu se odvolávají k tomu, jak to chodí u zvířátek, většina feministek a feministů naopak říká, že kulturní a biologické vlivy nelze odlišit a navíc nejsou až tak důležité, neboť dnešní člověk je beztak z velké části produktem kultury.

Osobně pokládám spekulace o biologických vlivech za zajímavé, protože nepochybuju o tom, že na nějaké úrovni nebo z nějaké části na nás vliv mají. Navíc tyhle spekulace nemusí vůbec vyznívat v neprospěch feminismu. Problémy totiž nastávají tehdy, když se nějaký biologický rozdíl prohlásí za absolutní, platný pro všechny a navždy, a přežene se do extrému. Podívejme se tedy na objektivně zjištěné rozdíly mezi muži a ženami, ovšem s vědomím, že se týkají pouze průměru, statistické většiny, nikoli individuálních jednotlivců, kteří se mohou normám zcela vymykat. A pokusme se vysledovat, kde je z biologických rozdílů vyvozováno už něco nepřiměřeného a deformovaného.

Biologický rozdíl: muži jsou fyzicky silnější než ženy, ženy jsou zranitelné v důsledku těhotenství, porodů, péče o malé děti.

Důsledek: muži cítí potřebu ženy chránit.

Deformace: muži chtějí, aby jim ženy byly podřízené, omezují je v pohybu, vykazují jim pouze soukromou sféru.

Biologický rozdíl: muži mají víc testosteronu, jsou soutěživější, teritoriálnější, expanzivnější.

Důsledek: v mužských tlupách se vyvíjí hierarchie, existují alfa samci, ale také alfa samice, bojuje se o teritoria.

Deformace: ženám se přisuzují vlastnosti oproti mužům zrcadlově opačné – pasivita, závislost, křehkost, mírnost. Přitom i ony mají biologickou potřebu bojovat o pozici v tlupě nebo o teritorium. Ničím neomezovaná hierarchičnost a kompetitivita mužů vyústila ve všeobecně platný antropologický jev, že „mužské“ aktivity jsou vnímány jako prestižnější, „ženské“ jako méně prestižní (např. v kultuře, kde vaří muži, je to prestižní činnost, v kultuře, kde vaří ženy, je to podřadná servisní záležitost). Dále jsou zde kořeny představy, že vůdce nebo šéf má být muž, je to pro něj přirozené, zatímco pro ženu se to nehodí, ztrácí tím ženskost.

Biologický rozdíl: samičky mají kontrolu nad tím, které spermie budou úspěšné, zatímco samečci jsou závislí na tom, zda jim samičky „odnosí“ jejich potomstvo.

Důsledek: samečkům se vyplatí strategie rozsévačů, nejlépe kombinovaná s péčí o potomstvo zplozené s jednou samičkou. Také se jim vyplatí tuto samičku hlídat, aby nepečovali o cizí potomstvo. Samičkám se vyplatí zahýbat samečkům tajně a získávat tak různorodé spermie a různorodé potomstvo.

Deformace: muži v některých kulturách hlídají své ženy tak intenzivně, že je to skutečně drasticky omezuje, někdy jsou ženy mrzačeny (obřízka). V naší kultuře stále ještě existuje dvojí morálka – promiskuitní žena je děvka, promiskuitní muž je borec.

Biologický rozdíl: Muži mají statisticky lehce lepší prostorovou představivost, ženy zase lépe umějí pracovat s jazyky. Muži jeví lineárnější myšlení, soustřeďují se na jednu myšlenku nebo úkol, ženy vnímají realitu komplexněji, v celku a vzájemných souvislostech. Muži jsou orientovaní spíše na výkony, ženy na vztahy.

Důsledek: Muži inklinují k techničtějším profesím a exaktní vědě, ženy k „soft“ vědeckým oborům, k uplatňování jazykových schopností a k pečovatelským profesím.

Deformace: Pro muže se některé pečovatelské profese pokládají za degradující, pro ženy se některé technické obory pokládají za nevhodné, příliš obtížné. Z orientace žen na vztahy je vyvozován ženský sklon k manipulacím („krk, který otáčí hlavou rodiny“).

Určitě by se dalo pokračovat dál a dál, zajímavá je třeba otázka ženské křehkosti, která určitě nemůže přinést žádnu evoluční výhodu – ledaže přinese muži lepší kontrolu nad partnerkou a nad potomstvem. Další jevy si můžete doplnit sami. Šlo mi jen o to, abych ukázala, že feminismus nemusí být v rozporu s takzvaným biologickým esencialismem. Stačí si uvědomit, kdy už to přeháníme a produkujeme kulturní stereotypy a klišé.

 

Napsala Eva Hauserová, spisovatelka a publicistka (ree)