V naší rodině, kde nejsou žádné malé děti, vyplul na povrch zajímavý úkaz: vymyslet, o jaké dárky si máme „napsat Ježíškovi“, je pro nás daleko větší námaha, utrpení a vůbec nadlidský úkol, než všechno ostatní, co je s Vánoci spojeno.

Nakoupit dárky už je potom hračka, ale titánskou energii je třeba vložit do toho, abychom z ostatních rodinných příslušníků vymámili seznamy dárků, které si přejí. Tyto „dopisy Ježíškovi“ vždycky všichni vyprodukujeme až po velkých průtazích, kličkování a řetězech rafinovaně obměňovaných výmluv.

Ještě ke všemu v tom hraju roli jakési logistické centrály, takže členové rodiny na mě pořád útočí: „Už máš ten seznam od babičky?“, „Kdy už ti Jakub konečně dá seznam?“, „Ten svůj seznámek knih je moc krátký, to ti neprojde!“ O seznamy se pak přetahujeme, různě se rozdělují, stříhají, proškrtávají, občas se v tom chaosu stane, že je nějaká věc zakoupena dvakrát.

Obejít se to ale nedá, kupovat dárky „naslepo“ můžeme jen do jisté míry, spíš maličkosti, jinak bychom riskovali zklamání a zbytečné vyhazování peněz. Jenomže – když člověk vyroste z infantilních tužeb po spoustě věcí, které touží ochutnat, okusit a vyzkoušet, doopravdy už nic nechce. Totiž nechce nic v té kategorii, do které vánoční dárky spadají, jako třeba oblečení, kosmetiku, knížky a podobně, protože takové předměty, pokud po nich občas zatouží, si klidně koupí sám. Je to daleko jednodušší než chodit po obchodech a sepisovat seznamy. Samozřejmě že mám nějaká přání, jenomže ta jsou až příliš velká a k Vánocům se tudíž nehodí: třeba novou kuchyň nebo řekněme takovou cestu kolem světa. Ale v kategorii předmětů využitelných jako dárky je to bída. Taky i proto, že s přibývajícím věkem se člověku opravdu otřesně hromadí nepotřebné předměty. Proto dost váhám, jestli mám chtít třeba knížku, kterou si beztak přečtu jen jednou: moje doupě je beznadějně zahlcené věcmi, třeba ještě docela dobrými, ale nepoužívanými, kterých je problém se zbavit.

Samozřejmě se nabízí možnost vyzvat rodinné příslušníky, že si tedy nebudeme dávat nic a kolektivně se složíme na nějakou charitu. K tak zásadní změně vánočních rituálů jsem se ale zatím neodhodlala. Přece jen bychom se připravili o to štědrovečerní kouzlo rozbalování dárků – jakkoli si můžeme předem vypočítat, co se v balíčcích skrývá.

Stejně je to zvláštní. Vybavuje se mi, jak jsem v dětství nemohla pochopit babičku, která stereotypně tvrdila: „Já už nic nepotřebuju.“ Panebože, já jsem toho tenkrát nutně potřebovala asi tak stokrát víc, než by Ježíšek byl schopen unést! No vida. Došlo na mě. Dnes už ji chápu.

 

Napsala Eva Hauserová, pisovatelka a publicistka