Muži žertují zcela jinak, než ženy (o čemž vědí své blondýnky), ale pokud se manželé naučí brát přehmaty a omyly partnera, včetně jeho pokusů o legraci či vtip, s humorem, budou šťastni a zdrávi až do smrti.

Nedorozumění je (z evolučních, genderových, rodinných i společenských důvodů) přehršle, ale stačí jednou jedinkrát z jinak neřešitelného bludného kruh vykročit (třeba tak, že to, co obyčejně žena chápe jako urážku, vezme jako ne-povedený vtip), už je tu precedens a možnost začít budovat vztahy na docela jiném, tolerantním a ne nepřátelském základu. „Co byste řekl chlapíkovi, který nasype koupající se manželce do vany pytlík nudlí se slovy "dělám slepičí polívku"... a všichni ostatní se pak tomu fóru hromově u piva chechtají?“, zeptala se čtenářka.

Když chce puberťák naznačit spolužačce, že se mu líbí, nakopne ji nebo dá přátelského „koňara“. On to jinak neumí! Právě tak i „slepičí polévka“ je pokusem o žert, který se jen hrubě nepovedl. Tedy, soudě podle ohlasu v hospodě, on se povedl, ale to je jiná (hrubě mužská) pohádka.

Dámy, i nudle ve vaně jsou přece (když se na to podíváte bez emocí, s odstupem, nebo kdybyste to viděly v grotesce) SRANDA! Muž chce být vtipný (kvůli ženě!), ale protože tak není brán a chápán, a protože má zcela jistě negativní zkušenosti z minulosti, o co víc se snaží být vtipný, o to víc je humpoláčtější (jako když výše zmíněný puberťák chce naznačit náklonnost podražením nohou).

„Prosím o radu“, psala jiná čtenářka, „požádám-li muže, aby si svlékl špinavé tričko, zatímco trávil neděli u TV, a on mi odsekne "to snad počká až dokouřím, ne?!" hmmm... tak holt to počká(m)...“

Opět jen zásadní nepochopení rozdílností času mužského a ženského: muž např. nejen že nesnáší rady (on neslyší radu, ale výtku, že je neschopný), ale navíc neumí dělat víc věcí současně! Kouká na fotbal, tak přece nemůže svléct triko (které je navíc tak pohodlně teploučké, a kdyby ho svlékl, zabyla by mu zima): třeba by zrovna ve chvíli, kdy padne gól, měl triko přes hlavu a nic by neviděl!

Já například nelibě nesu, když mi žena po sté sebere z věšáku pyžamo (na vyprání), ale nepřipraví mi k posteli čisté. Nejde o to, že bych měl něco proti vyprání pyžama, ale o to načasování: ve chvíli, kdy stojím u postele a svléknu se a sahám po pyžamu – nenajdu jej! A to mne vyruší z mých mužských už ospalých myšlenek jako rána z děla.

Muž rád téměř cokoliv udělá, ale musí to být z jeho popudu a v JEHO ČASE! Když se musí zvednout a udělat to hned, na ženino přání (on to chápe jako rozkaz), už je to manipulace, buzerace, ponížení jeho umění udělat to dobře, ale kdy ON CHCE.

Řešení? Třeba prosba (nebo náznak), že by bylo i v jeho zájmu udělat tohle a tamhleto... (když to uděláš, klidně až se ti to bude hodit, budu mít čas upéct ti koláč).

Když žena vezme „slepičí polévku“ jako srandu, a případně stáhne partnera do vany s výkřikem výborně, a teď ještě nějaký to stehýnko navíc... a nestále se bude chechtat, i on se začne chechtat (nic jiného mu nezbude) a možná to všechno končí nejlepším důkazem lásky, milováním. Nejde samozřejmě o konkrétní příklad, ale o princip, že...

Každá žena umí vzít nějakou tu loužičku po štěněti či dítěti s laskavým nadhledem plným lásky. Právě tutéž lásku ale najednou nemá po ruce, když si muž okamžitě nechce svléci triko na vyprání. Přitom ten člověk, který sedí před ní, je její životní partner a ona si ho brala z velké lásky, a v dobrém i zlém. Přitom každý rok přijdou nová štěňata nebo koťata a nějaká ta loužička je předem prominuta. Naznačuji, že onu původní bezpodmínečnou lásku jsme jako společnost někam potratily. Ale ona se neztratila, ani ji nikdo nezničil, jen někam zapadla. Mám-li někoho skutečně rád(a), pak v okamžiku, kdy mi sype nudle do vany s výkřikem „dělám slepičí polívku“, rovnou vidím, co je na druhé straně téhle mince (pokus o žert, tedy snaha naznačit mi, že je mu se mnou dobře a že mne má rád, jen to neumí říct tak, jako nějaký slavný playboy v americké filmu).

Zkusme společně domyslet dál důsledky takového činu ženy z vany s nudlemi: celé příbuzenstvo bude mít co dávat dál jako veselou historku ze soužití a další generace si pak budou tuhle příhodu vyprávět! Muži pak dříve či později pochopí, že s ženami nejsou žádné mužské žerty, ale že smysl pro humor mají, i když poněkud jiný, a ženy vezmou na vědomí, že muži žertují jinak, ale nemyslí to zle (a pokud ano, stejně to na věci nic nemění: nikdo nemůže tušit, jaká potlačovaná ponížení jsem navlečena na šňůře dlouholetého soužití)!

Jedna nečekaná ženina reakce (psal jsem už o principu „omdlení“ do náruče agresora) a vše se může změnit k lepšímu.

Ne slepičí polévka, ale reakce na ni je problém. Nebo naopak, „slepičí polévkou“ může začít: proměna dvou vzájemně si nesrozumitelných, a proto neustále podrážděných partnerů (kteří berou gesta a slova toho druhého nepřátelsky) v chápající se a vtipně na sebe navzájem reagující duo.

 

Napsal Vlasta Marek (ree)