Vždycky jsem na svém muži obdivovala to, jak se jednou bude chtít postavit k výchově našich dětí. Hodně jsme o tom mluvili a to jsme je ještě ani neměli. Zastával pokaždé tentýž názor. Výchova je práce obou rodičů a má to být souhra. Děti mají mít v rodičích vzory a výchovou se má z dítěte stát samostatný slušný člověk. Ovšem čeho je moc, toho je příliš.

Když se naše dcera narodila, upřímně jsem se těšila na to, až budu moci sledovat to, jak můj manžel naplňuje své rodičovské ambice, které předesílal. Ale záhy jsem pochopila, že je něco špatně. Spousta žen by se mnou jistě ráda měnila, ale vše má své pro a proti.

Už když byla naše dcera čerstvý novorozenec, můj manžel se zapojoval do všeho. Dceru jsem neměla možnost kojit a tak mne opravdu zastoupil úplně ve všem. Koupal ji, krmil, přebaloval, uspával i chodil na procházky. Jako novopečená maminka jsem tak měla mnoho příležitostí k odpočinku, za což jsem byla ráda. Ale časem jsem si začala všímat jistých změn a abnormalit.

Můj manžel začal být tatínkem až na příliš plný úvazek. Na každé zabrečení hned běžel dceru konejšit, nastěhoval ji postupně k nám do postele, ač jsem nesouhlasila, nenechal nám ani jí vůbec žádný prostor. Když začala lézt, byl jí pořád doslova za zadkem. U takového miminka ještě nebyly náznaky něčeho přespřílišného až tak markantní, ale když dcera povyrostla, začalo to být neúnosné. Jen on a stále on s ní a pro ni běhal do školky, lítal s ní po venku a mne stále víc a víc od sebe odstřihával. Tak to vlastně zůstalo dodnes.

Dnes je dceři šest let a můj manžel už není tím mužem, kterého jsem znala. Kolem dcery skáče jako kolem skleníkové květinky. Všechno jí dovolí, ve všem jí vyhoví, večeři jí klidně chystá třeba na pětkrát, když jeho princezna něco nechce jíst. Když se vrátí domů z práce, věnuje se jen jí a jejím domácím úkolům, přípravě do školy a jen její aktivity jsou na prvním místě. Celé odpoledne si spolu dokážou vytrvale hrát, čtou si, učí se, nebo se spolu dívají na dětské filmy a pohádky. Na to všem by snad nebylo nic nenormálního, jenže nám dvěma to pomalu, ale jistě přestává fungovat.

Když se vrátím z práce, kolikrát si ani nevšimnou, protože jsou zabraní do svých her. Manžel večer padá do postele naprosto hotový. Když jsem se mu již milionkrát snažila vysvětlit, že svou starost o dcerku přehání, oponoval mi tím, že přeháním jedině já.

Můj vztah s dcerkou je v pořádku. I když je zatím jen šestiletá, jako máma samozřejmě cítím, že i mně potřebuje a miluje mně. Ona je velice samostatná a šikovná, proto se jí snažím nechat se trochu projevit, avšak vše důsledně korigovat. Ale dcera dobře ví, že u tatínka si toho může podstatně víc dovolit. A tak si také dovoluje. A jemu nic nevadí. Snesl by jí modré z nebe a malá ho má očividně omotaného kolem prstu. Mně tohle neskutečně vytáčí a drobné hádky jsou téměř na denním pořádku.

Vadí mi, že manžela přestala zajímat moje, i kterákoliv jiná společnost. Opustil vlastní zájmy, koníčky i chuť k seberealizaci. A jeho zase opustila mužnost. On se opravdu stará výhradně o dceru a bere svou roli otce až příliš vážně. Jestli to tak půjde dál, nemůže to dopadnout dobře. Dceru plíživě velmi rozmazluje a ona se začíná horšit víc a víc. Mívá ohromné záchvaty vzteku i vzdoru, když jí něco nedovolím. Ale děti potřebují hranice a basta. Jenže my dva se kvůli tomu s mužem pořád hádáme. Nebaví mne neustále obhajovat, proč jsem zakázala tohle a tamto. Opravdu si například nemyslím, že šestileté dítě potřebuje tablet. Ale u nás je kvůli tomu ihned oheň na střeše a dcera si ho stejně u muže nakonec vydupala. A tak je to se vším. Počínaje hloupým rohlíkem ke snídani, přes výběr růžového trička, ve kterém půjde do školy až po večerní hodinové diskuze o tom, proč už musí jít spát. Manžel pořád dokola vše znovu a znovu trpělivě vysvětluje a opakuje, namísto toho, než aby už jednou konečně pořádně zavelel.

To vše dovedlo náš vztah na bod mrazu. Nemáme si moc co říct, protože jeho jediné téma je zase jen naše dcerka. Já ji miluju, i jeho, ale je to ubíjející. Já jsem přece zůstala ženou, manželkou. Tou manželkou, která vedle sebe potřebuje svého muže a ne upjatého otce, který má klapky na očích a kromě své dcerušky nevidí nic. Otevřené debaty, které se s ním o tom snažím vést, jsou zbytečné. Nakonec se urazí. Tvrdí mi, že se snaží mi jen pomáhat. Pak vše ukončí tím, že jsem nevděčná a jde spát do obýváku.

Před dcerou se nikdy nehádáme. Ale vztah už je naprosto studený. Veškerou manželovu pozornost získala dcera a já můžu po nocích jen brečet do polštáře. Uvažuju o nějaké odborné pomoci, ale vůbec nevím, jak se k něčemu takovému rozhoupat. Vždy jsem totiž věřila, že vše je možné v kruhu rodinném v klidu vyřešit. Ale teď vidím, že některé věci nejdou tak, jak si je vysníme a už vůbec ne tak, jak si je naplánujeme.

Eva, 38 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová