Je skvělý, dokonalý, bezva, super. Tyto superlativy mi hučely neustále v hlavě, hustila je do mě Renata. Podléhala přímo rituálnímu nadšení z jeho magické dokonalosti.

Strávila s ním neuvěřitelné chvíle, ukázal jí nové rozměry života. Její nadšení sdílely i další moje kamarádky, které to s ním zkusily.

Já jsem tušila ve své skromnosti, že pro něj nemám ty správný parametry, proto jsem jeho fluidum s masochistickou askezí ignorovala. Renatina euforie však ve mně hlodala a hlodala, až přehlodala mé bolestivínské sebevědomí v tajnou touhu, zkusit to s ním taky. Snažila jsem se svou ambiciózní touhu usvědčit z narcistické zhýralosti a umlčet ji argumenty o své inteligenční impotenci i absolutní neschopnosti s ním komunikovat. Dusila jsem ji slovy: „Neblbni, přesahuje mé možnosti chápání, budu před ním vypadat jak totální blb a zírat na něj jak lovec mamutů na žárovku“.

Přes tyto varovné signály si má touha nedala říct a v naivně bláznivých snech mi evokovala nezkrotně bouřlivé představy, jaké by to s ním bylo fantastické.

A jelikož stále neodbytně naléhala, mé sebetrýzněné sebevědomí podlehlo! A tak jsem vykročila nejistým krokem svého třesoucího se IQ vstříc jeho všestranné dokonalosti.

Sotva jsem ho spatřila, došlo na varovné signály – zírala jsem na něj jako lovec mamutů na žárovku. Když jsem se probrala ze svého dementního transu a uvědomila si absurdnost svého pokusu si s ním něco začít, upadla jsem v beznaději do agónie. On jen tajemně mlčel a s ledovým klidem přehlížel mé dementní výpadky. To způsobilo v mém mozku zlomyslný zkrat, který mě pošťuchoval, abych pokračovala ve vraždě svého již polomrtvého sebevědomí. Tak jsem se ho p o p r v é dotkla. Zpocenou rukou jsem křečovitě sevřela ten vyboulený zázrak, jímž jsem se ho snažila ovládnout. Byl to šok, můj dřevitý stisk se mu evidentně nelíbil, jeho kurzor začal lítat jako zběsilý a já vůbec nestačila sledovat jeho pohyby. Vzpomněla jsem si, jak mi Renata radila, že to chce lehkou a jemnou ruku. Povolila jsem tedy své sevření a zlehka jezdila sem a tam. Měla jsem pocit, jako by si s úlevou oddechl a najednou nám to spolu šlo. Začali jsme si rozumět.

Je opravdu úžasný, odhalil mi některá svá tajemství. Spoustu jich sice přede mnou ještě skrývá, ale všechno chce svůj čas. I tak jsem mu celá podlehla a uvízla navždy v jeho síti. Říkám mu důvěrně Compíku a brouzdáme spolu každý den na stránkách internetu ve světě nekonečných možností a fantazie.

S myší jsem už jedna ruka a jeho kurzor mě dostane všude kam chci. Díky němu, mám i lepší mínění o svých technických schopnostech. Přeci jenom jsem na tom o něco líp než lovec mamutů.