Strach
Já na prsou si hřála zmiji,
teď láska má je v agonii...
Jen pár bylo těch šťastných chvil
nežs kůlem zrady moje srdce prorazil.
Bolestí jsem padle na kolena
a dál nemohla jsem jít,
teď navždy už jsem pošpiněna
špínou, která nejde smýt....
Špínou zrady a lží tvých,
které překrýval tvůj smích.
Mlčela jsem ač už tuše
pokřivenost tvojí duše.
Pak najednou tu stojím sama
a zem se mi sune pod nohama.
Připadám si jako nahá přede všemi,
pomalu a tiše klesám k zemi.
Co teď bude jak žít mám,
když hluboko se propadám?
Jak Fénix povstat z popela,
popela lásky,která shořela?
Shořela na smutný prach
a v srdci uhnízdil se strach...
Vaše názory
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.