Jela jsem spolu s manželem po dálnici z Brna na Prahu. Zima, mráz, sněhová vánice a vyjeté koleje na silnici a do toho uhánějící auta. Když jsme byli již dost daleko od Brna, tak naše auto doslova vypovědělo službu. Zhasla světla a motor auta. Je to moment, který je strašákem pro každého řidiče. Ještě že jsme stihli zajet do sbíhajícího se pruhu pro kamiony, který končil a kamiony musely již dávno přejet do levého pruhu. Manžel si na košili oblékl reflexní vestu a šel opravit závadu. Z pod otevřené kapoty auta se začala ozývat nespisovná slova. To manžel nadával a začínal mrznout. Na moji radu, ať si obleče bundu nebo kabát, manžel jen zavolal, ať mu neradím. Že přece nebude otírat špinavé auto a ještě od soli. . Když po 40 minutách auto opravil, tak zavelel „Zavolej pomoc!“. Jo, ale kde mám volat pomoc, když nikde není nic vidět a pořádně ani nevím, kde stojíme.

A tak mne napadlo zavolat číslo 112, kde jsem svůj problém vysvětlila a řekla jsem, že opravdu nevím, kde se nacházíme. Operátorka slíbila, že se spojí s dálniční policií a ta nám zavolá. Jo spojí, ale jak to vydrží mobil, když mám už poslední čárku na ukazateli dobíjení. Po chvíli opravdu zavolala dálniční policie, ale nevěděla jsem, které je to oddělení. Problém jsem zopakovala a policie přislíbila, že sežene odtahovou službu a ta se s námi telefonicky spojí. To už se doslova promrzlý manžel vrátil do auta a chtěl vědět, zda jsem někoho na pomoc sehnala. „Sehnala, ale dohovor to byl hrozný, protože jsem nebyla schopna ani říct, kde se nacházíme a tak se mne ptali, jaké orientační body máme za sebou.“ „To já taky nevím kde jsme, všude je jen sníh a nic není vidět ani na svodidlech“ odpověděl manžel. Kolem nás stále projížděla auta a tak se ozývalo jen frrrrrrrrrr a frrrrrrrrrrrr a následoval tlak větru. Příjemný pocit to nebyl.

Měla jsem stále obavu, aby do nás někdo nenarazil. Čas utíkal a zima v autě se zvětšovala. Ještě jsem manželovi připomenula, že dochází baterie na mobilu. A to mi manžel již sděloval, jaká banální závada nám vznikla a že je již opravená, ale baterie že je díky tomu vybitá. V tom mobil zazvonil a volala odtahová služba, že nás nemůže najít. Bodejť by náš našla, když jede na opačnou stranu, kam ji omylem poslali . „Dobře, já se otočím jedu pro vás“ řekl řidič. Najednou se za námi objevila velká světla a zastavila se u nás. To projížděl policejní tranzit a zastavil hned za námi. Policisté se zajímali, proč stojíme. A tak jsem jim řekla co se stalo. „My jsme z Měřína z policejní stanice a žádnou poruchu auta tam nemáme hlášenou.“ A tak vysílačkou zjišťovali, kam nás operátorka spojila a kdo hlášení přebíral. „Ano, vaše porucha je hlášena, ale na oddělení, které je hodně daleko. Nejlepší bude, když odtahovou službu odvoláme a zavoláme ji od nás a za pár minut tu bude.“ Manžel ale vysvětlil, že na odtahovou službu již čekáme a že ji stejně musíme zaplatit i když jela opačným směrem. „Tak my budeme za vámi stát a svítit, protože už není vidět ani váš trojúhelník, ani výstražná světla, dokud pomoc nepřijede.“ Venku už byla tma jak v pytli a tak jsem byla ráda, že do nás aspoň nikdo nenarazí. Po hodině čekání a mrznutí odtahová služba opravdu dorazila. Naložila naše auto a odvezla nás na parkoviště, které bylo asi 2 km vzdálené. Mezi tím policejní hlídka odjela a já jsem nestihla ani poděkovat. Protože manžel věděl, jaká porucha vznikla a hned ji opravil, tak řidič odtahové služby naše auto jen nastartoval přes startovací kabely a auto bylo opět v pořádku. Jen se nám ta cesta finančně dosti prodražila.

Tímto bych chtěla poděkovat za pomoc policejní hlídce z Měřína, která nám dne 29.12.2005 dělala anděle strážné.