Měla jsem náladu pod psa. Dostala jsem tři platy odstupného a byla jsem venku.

"Ivanko, slyšela jsem, že tě vyhodili z práce. Ty jsi ale šikovná holka, určitě si brzo něco najdeš, že jo!"

"To víte, že jo, paní Mráčková, nezlobte se, já hrozně spěchám."

To mi ještě scházelo potkat největší drbnu z okolí, do zítřka bude vědět celá čtvrť, že jsem bez práce. Už takhle je to tu drbárna, prostě malé město, kde se zná každý s každým.

Byla jsem už tři měsíce bez práce a pořád nic. Dnes jsem zase pohořela u konkurzu. A samozřejmě zase potkala Mráčkovou, která se vyptávala, jak to zvládám tak dlouho bez práce, a navrch přidala "útěchu", že to není snadné najít v našem městě práci. Já to asi nevím! Abych si spravila náladu, naložila jsem se do vany, otevřela lahvinku červeného a pustila si muziku.

Jak mi vínko dodávalo energii, dostala jsem nápad konečně si uklidit truhlu s dokumenty a psací stůl. Během hodiny vypadal můj pokoj jako po výbuchu. Všude se válely zmuchlané papíry. S vervou jsem se vrhla do třídění a v půl druhé ráno odnesla velký pytel zbytečností do kontejneru. S úlevou a dobrým pocitem jsem ulehla, když jsem si uvědomila, že ve starých deskách, které jsem vyhodila, jsem měla schovaných sedm tisíc! Jen tak v noční košili jsem vyběhla ven a vrhla se do popelnice. Asi po dvaceti minutách přehrabování jsem s úlevou našla desky i s penězi. Ráno mne probudil zvonek.

"Ahoj, Ivčo, napadlo mě, že bys možná měla chuť na něco sladkýho. Tak já běžím."

Mžourala jsem na pekáč buchet, co mi vrazila do rukou sousedka. No, to se mi ještě nestalo. A to byl jen začátek. Po buchtách jsem ještě dostala od známých jablka, polévku a kousek domácího uzeného. Vůbec nic jsem nechápala. Když jsem se ptala "proč", všichni mi s úsměvem odpovídali, že jen tak. Večer se za mnou zastavila kamarádka Eva: "Ivano, proč nezavoláš" Vždyť jsme přeci kamarádky, máš mi říct, že jsi na tom blbě!"

"Jak to myslíš, blbě" Z vyhazovu se ještě nikdo nesložil, já si něco najdu," tvářila jsem se nechápavě. "Nehraj na mne hrdinku, proč v noci vybíráš popelnice, když jsi na tom tak strašně dobře, co?"

V tom mi to došlo. Tak proto ty milodary od sousedů!

Vysvětlila jsem Evě, proč jsem se hrabala v noci v popelnici a smály jsme se té historce až do rána. Dodnes nevím, kdo mne tenkrát viděl přehrabovat se v kontejneru a kdo celou tu "záchrannou" akci rozjel. Ale těší mne, že si lidé přece jen stále umí pomáhat.

Ivana, 29 let

 

foto: Pixabay.com