Svět je krásný, když se zelená. A mnohoodstínově se zelená právě na začátku července, kdy se v lesních hlubinách promíchá zdravá zeleň s ještě zdravějšími a hlavně chutnými zástupci barvy jahodové a borůvkové.

Borůvky, borůvky, borůvečky! Dnes na vás přišla řada. My, tři ženy z jedné ulice, odhazujeme o páté ranní svůj kuchyňský rituál v dál, chytáme hřebeny, bandasky, svačiny a ujímáme se rolí zasněných sběraček.

„Natrhám na koláč, knedlíky, na poháry a do mrazáku," oznamuji v autě rozveseleným kamarádkám.

„Jestli ti to Dudlina nesežere. Nebo jsi to psisko stihla za tři dny vycvičit na trhání?" pošklebuje se Kamila na zapůjčeného psa od sestry Báry.

„Hele, neurážej štěkací tvář nebo tě rafne a budeš celý život stahovačná."

„Mně stačí na knedlíky a mám vymýšlení večeře z krku," rozumuje Táňa a pročesává si vlasy hřebenem ( normálním vlasovým).

„Já se asi mrknu spíš po houbách, borůvek máme letos dost," usmívá se řidička Kamila, která si jediná veze opravdový česací nástroj, protože už letos hřebenovala čtyřikrát na zájezdu, v kraji přemnožených borůvek.

„Kam vůbec jedeme? Znáš to tady?" vyzvídám, jakoby to nebylo jedno, když les má výhodu, že v něm roste stejné bohatství a ne jako v obchodech, že někde si koupíme hadry a jinde slušné oblečení. Rozdíl tady tvoří počty kusů, na jistých místech roste víc a někde skoro nic.

„Hlavně nejezdi na Ošák, tam to je kapradinově hustý."

„Neboj, Jani, známe slzy tvý mámy z loňska. Vydala se na oblíbené místo z dětství a našla dokonalou plastiku. Les se dočkal radikální přeměny z borůvčí na chytače klíšťat."

„A na Kentaurku taky zapomeň," přikazuje Táňa.

„Tss, blázníš? Loni mi to stačilo, borůvky se sice zrodily ve velikosti lískových oříšků, ale ta výška? Nikdy jsem tak vysoko na kopci mezi čarodějnými kameny neseděla."

„Sakra já si zapomněla repelent, to zas z rojení kousacích mušek opuchnu," nadávám právem, protože se řadím k citlivkám na bodání bzučivek.

„Já mám, pak se stříkneš."

Táňa patřila vždycky k velkorysým jedincům, půjčovala kde co a kde komu a ve svých třiceti letech si stěžuje, že se jí dosud nepodařilo naplnit dům ničím užitečným. ( aby ne, potřebné si půjčující nechávali!). Během pěti minut parkujeme u tiché části neznámé cesty a vystupujeme. Dudlina popopíhá o pár metrů dál, já za ní a na víc než na údiv mi nezbývají myšlenky.

„Holky, taková úroda! Vidíte to modro? Já zůstanu tady."

Obě souhlasí. Kamča kráčí na druhou stranu a Táňa prostředkem, abychom se nestrkaly a hlavně nedrbaly, protože řečmi člověk ztrácí trhací čas, i když k tomu potřebuje ruce jen občas.

Nic zvláštního se neděje. Tiše plním první bandasku, přemýšlím o včerejších láskách, napomínám Dudlinu, aby někam nezaběhla a neztratila, když jí týden hlídám. Když se čtyřnohá nepomocnice unaví, obdarovávám ji bůvolí kostí pro zábavu. Lítá jako střela a my zase popocházíme. Prohazuji pár slov s Kamilou, vzdychá, že houby jen masáci a malá babka a že jde ještě zkusit támhle a pak se dá do borůvek.

No a pak se stala záhada. Došla jsem k velikému dubu, obdivovala zdejší tajemno, chvíli pátrala po Dudlině a při rozhlížení mě ďobla muška do rtu. Ten okamžitě naběhl do obřích rozměrů, ohnula jsem se tedy a potřela ho borůvkou první pomoci, a přitom všem zkroušeně ječela: „Dudlinóóó, k nozééé! Panička mě zabije, jestli se ztratíš. Dudlinóóó!"

Dudlina přiběhla s bůvolí kostí v hubě a docela mě tím překvapila.

„Tys jí našla? Nenechalas jí kdesi v neznámu?"

Nastal opět klid, posadila jsem se a trhala, ale cosi podivného mi vrtalo v hlavě. Ticho. Příšerné ticho! Nezahlédla jsem Táňu ani Kamču. Neslyšela ani vlastní dech. První fáze paniky začala stojem spatným, rozhlížím se kolem a uklidňuji se příkazem „Neplaš! Od dubu dolů a jsi na silnici." Znovu tedy dřepím a trhám, jenže zpomaleně, protože ve strachu se těžko něčemu daří. Jistější bude zavolat holky. Vím, že se v lese nekřičí, ale co se dá dělat? V nouzi se musí. Vyplašená zvěř mi připadá milejší společností než v okolí přítomná, třeba až do tmy, jestli tu prožiju noc tak..... „Kamčó! Táni! Kamčo! Kamilko, Táničko!"

Nic, jen vyplašený pták mě vystrašil. Začínám tedy sestupovat dolů, ale žádná sláva. Dudlina tuší, že se něco děje a nehne se ode mě. Borůvky ztrácejí chuť, překračuji obalené keříky a nepřitáhne mne to ani jednou ke sběru.

„Dudlino, ztratily jsme se. Vrátíme se zase k dubu."

Jenže dub se asi propadl do země (určitě byl kolem něho bludný kruh a já tam stála dlouho). Šla jsem, chodila a nepotkala ani živáčka, až jsem došla k cestě, jenže to nebyla cesta domů, ale úplně cizí. Zoufale kárám Dudlinu.

„Ty víš, kde jsme. I kost si přitáhla, hledej auto, hledej!"

Zakňučela a odvrátila ode mne hlavu.

„Nedělej, že nevíš co chci. Pes má orientaci. Najdi domeček, no tak hledej."

Vyplazuje jazyk a zůstává mi věrná. Ne, lepší než cvičit narychlo psa na hledání cesty, je si poradit sám. Při túře sem tam dělám inventuru v batohu - tatranka, půllitrová lahev vody, kost pro psa a v bandasce borůvky. Zase tak špatně na tom nejsem, den bych přežila. Nadávám, že jsme si nevzala peněženku, ale copak v lese potřebuje člověk normálně prašule? Dosud se nemusí pronajímat sběrné místo u majitele a já...sakra!

Z dáli vidím ceduli a moc nejásám, „Chráněné krajinné území, kopec Rožák."

„Rožák? Co dělám až tady? Od naší vesnice to je pěkně daleko, i když ho vidíme. No nic, vracím se a po chvíli vidím člověka - pána. Usmívám se, on se usmívá. Tryskovou rychlostí se k sobě přibližujeme a láskyplně zdravíme „Dobrý den" a pak pokračujeme hovor dvojhlasně, tou ničivou větou: „Nevíte prosím vás, kde to jsem?"

Neexistuje nic horšího, než když potká jeden ztracený druhého! Pán si před obědem zajel na houby, ty neměl, ale zamotal se. Smutně se rozcházíme. Já odmítla jít zpátky a on též. Každý pokračuje ve své druhé zkušební jízdě. Dudlinu už pochodování viditelně nebaví.

„Honem dělej, holky čekaj, už tu chodíme hodinu a to sebou mrskáme."

Zastavuji se, abych mohla popřemýšlet, táhne mě to dolů. Stejně nic dalšího nezbývá. Sestupujeme, a narážíme na cestu, stáčím směr na druhou stranu a světe div se po půl hodině vycházím z lesa a vidím vesnici. Třetí zdejší barák mi postrkává mysl – znám ho, je na prodej! Přecházím ke čtvrtému domku a propadám se hanbou, když prosím o zavolání zdarma. Naštěstí slušná paní pochopila situaci a půjčuje mi mobil. Další smůla po vytočení čísla se ozývá: „Co mě rušíte? Jsem po noční, dělejte si fóry z někoho jinýho." Cvak. Já spletla Tánino číslo a nemohla si vzpomenout na správné. No nic. Šlapu zpět do lesů po silnici, cestou mě trká, že jdu správně a taky že ano! Hurá! Auto!

Kamča seskakuje s výkřikem štěstí z kufru, Táňa mě objímá a Dudlina si zabírá jedním skokem zadní sedačky.

„Kde jseš? My tě tak volaly a trnuly hrůzou."

„Jsem se prošla, ten pes je k ničemu."

No a tak jsem se ve zdraví vybloudila a více nechtěla zakusit omezený lesní ruch, kde mi žádná veverka neshodí ani adresu ze stromu.

(Své příběhy, dokumenty, povídky a eseje s tématem "života žen" nám zasílejte do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama)