S pravomocným rozsudkem o tom, že se manželství rozvádí, nám mnohdy spadne ze srdce velký balvan. Po letech či měsících napětí se konečně dostaví pocit velké úlevy. Jedna životní etapa se uzavírá a před námi se otevírá další nový, možná lepší, ale každopádně jiný život.

Nemusíme už řešit každodenní problémy, nemusíme hledat argumenty pro to i ono, nemusíme čelit stálým hádkám.

Můžeme rozhodovat sami za sebe, můžeme se opět narovnat a volně dýchat a můžeme zase plánovat budoucnost.

Ale měli bychom si uvědomit, že ačkoliv jsme přestali být manželi, nepřestali jsme být rodiči a přes veškeré antipatie a názorové neshody nás čeká ještě několik let, kdy budeme muset zatnout zuby, spolknout zášť a v zájmu našich dětí spolu komunikovat, řešit, domlouvat se…

Je těžké zapomenout na smutek, zlobu a nenávist posledních, společně trávených chvil. Je nesmírně těžké v tom balastu posbírat střípky minulých let a alespoň ve vzpomínkách si uvědomit, že kdysi kdosi byl…

Jak snadné je svoji špatnou náladu, únavu a beznaděj obrátit proti tomu, koho máme rádi, proti svým dětem. Jak snadné je ublížit tím, že svoji nelásku k bývalému partnerovi přeneseme i na naše potomky. Syndrom zavrženého rodiče je jedním z velmi častých problémů neúplných rodin. A není vždy vytvořen zlým úmyslem. Přichází často velmi pomalu a plíživě.

Nesmíme dopustit, aby se děti staly zbraní na bitevním poli našich nevyřízených účtů.

Nezaplatil jsi alimenty? Nepůjčím Ti děti na víkend. Velmi častá reakce. A jak se s tím vším mají vyrovnat děti? Zajímá to snad nás, dospělé? Jde přeci o naše ego.

O to, kdo z koho. Kdo vyhraje tuhle dlouhou, nekončící, zoufalou bitvu…na jejímž konci bývají uplakané, nechápající dětské oči a zmatená, tápající bytost, jejíž svět jsme svým necitlivým přístupem rozbili na kusy.

 

Autor: Patricie Dolanská, Mgr.