Je mi 39 let, normální žena, středoškolačka. Bydlím ve velkoměstě, pracuji jako úřednice. Měla jsem několik let opravdu šťastné manželství, hodně jsme jezdili do přírody, spolu nebo s přáteli - já rekreačně dělala turistiku, muž horolezectví. Vše se změnilo, když jsem - plánovaně - otěhotněla. Začal mi vyčítat zdravotní problémy, až jsem v polovině 7. měsíce potratila-porodila syna, váha kolem 1 kg, malá šance na přežití nebo že bude normální. K němu vůbec nenašel vztah, do roka jsem se rozvedla, nestýkají se. Přežili jsme se synem léta operací, cvičení, dnes pomalu dorůstá, je mu 13 let. Po čase jsem žila s partnerem, z něhož se během 3 let vyklubal naprosto závislý člověk na rodičích. Další pokus skončil po 5 letech s přítelem o dost starším, kromě toho nastaly problémy v intimním životě, s žárlivostí a s jeho chutí k alkoholu. Jako mnoho kamarádek, zkoušela jsem najít partnera přes internet, protože nemám moc jiných příležitostí, pohybuji se v kruhu syn - práce - domácnost - pár přátel. Zatím se nedaří a vidím, že je na tom podobně dost kamarádek. Nejde mi o žádný ideál ani nehledám sponzora. Syn už je také dávno téměř v pořádku, šikovný kluk, dobře se učí, zůstala jen slabozrakost. Věřím, že jednou potkám slušného člověka, který nás bude mít rád a vydrží nám to. Ale i když ne, přes všechno nikdy nelituji, že jsem dala přednost synovi před mužem, který si ho nezasloužil. Se synem si rozumíme a bohatě mi začíná všechno splácet tím, jaký je.

(Své příběhy, dokumenty, povídky a eseje s tématem "života žen" nám zasílejte do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama)