„Počkej až do oběda, to se počasí určitě umoudří a potom se teprve vydej na cestu“přikazuje moje maminka. Starostlivá jako vždy. Pořád má pocit, jako bych byla malá holka.

Chci si totiž zajet do krajského města koupit něco na sebe a sehnat nějaké učebnice, které potřebuji ke studiu a hlavně si užít volna po zkouškách. Beru si naše rodinné autíčko, které už není nejmladší a vydávám se na cestu.

Venku je opravdu škaredě, padá sníh s deštěm a ještě se pořádně ochladilo. Doslova psí počasí. Ale představa, že budu za chvíli chodit po obchodech mne pohání dopředu. Z rádia se linou staré hity a zrovna když Frank Sinatra zpívá o řece, vjíždím do zatáčky. Ta se mi ale doslova roztočila před očima. Ve skutečnosti jsem se točila já s autem, protože jsem dostala smyk, auto začalo rotovat, ozvala se rána, náraz a já se ocitla na druhé straně silnice, ale v poli.

Auto pořádně potlučené a to ani nevím, do čeho jsem narazila. Probrala mě bolest a vzdálené hlasy. Někdo se na mne snažil mluvit, byl to velmi příjemný melodický hlas. „ Je Vám něco slečno? Bolí Vás něco? Už jsem zavolal pomoc!“ „ Kdo jste a co se vlastně stalo?“

„Vy jste do mne nabourala. Dostala jste smyk, rozbila mi auto a ještě jste skončila na druhé straně v poli.“ Neznámý muž mi ještě pomohl z auta, ale to už přijížděla sanitka a odvezla mne do nemocnice. Jak já tohle všechno vysvětlím rodičům. Auto na odpis, já v nemocnici, to bude zase řečí a kázání, že jsem měla jet opatrně. Silná bolest je utišena sedativy a lékař mi vysvětluje co se mi stalo. „Máte opravdu štěstí, že se Vám nic horšího nestalo. Máte zlomenou nohu, naražená žebra a pořádnou bouli. Jinak jste v pořádku. Zlomenina sroste a za pár týdnů o žádné autonehodě nebudete vědět.“ Ještě že zranění není tak vážné, ale jak já to všechno vysvětlím rodičům, to tedy nevím. Odpoledne se rodiče objevili u mé postele. Maminka plakala a tatínek se netvářil moc dobře. Ale když uviděl moji pořádnou bouli, začal se smát a mamince přestaly téct slzy. „Holka, tys nám dala. Já jsem měl takový strach, aby zranění nebylo velké. Ten strach co jsme s maminkou měli, si nedovedeš představit.“ „Ale co je s autem, tati?“

„Tak to je na odpis, ale je podstatné, že ty nejsi vážně zraněná.“

Pár dnů jsem si v nemocnici poležela, ale potom se mi nechtělo ani domů. Druhý den mne navštívil mladý muž a v ruce měl kytici, kterou mi podával. „Ta je pro Vás slečno a já jsem ten řidič, kterému jste nabourala auto.“ Jmenoval se Mirek, bydlel několik kilometrů od nás, ale ani vzdálenost mu nezabránila, aby mne pravidelně navštěvoval.

Za nějakou dobu si rodiče koupili nové auto. Já jsem dostudovala a Mirek? Za dva roky od autonehody jsme si řekli společné „ANO“. Dnes máme spolu dvě děti a já jsem díky autonehodě našla výborného manžela.

(Své příběhy, dokumenty, povídky a eseje s tématem "života žen" nám zasílejte do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama)