Autor: Václava Eiblová

Objetí

 

Spočinout v objetí na chvíli,

 

Objetí přítele pevné, chápající

Mohu věřit, mohu doufat

po celý čas vím že nejsem sama.

 

Tak moc mi chybí.

 

Objetí otce tak široké jako oceán.

V jeho hloubi cítím lásku, bezpečí.

Paže jeho jsou jako ochranná zeď.

 

Tak moc mi chybí.

 

Objetí matky něžné a laskavé,

konejšící  jak vlnky na moři ,

s vůní dětství.Mohu se stulit do klubíčka.

 

Tak moc mi chybí.

 

Objetí sourozence, rychlé a impulsivní,

stydlivé a nestálé, přesto je jen pro mně.

Pomalu přichází smích, jak lechtáš

 

Tak moc mi chybí.

 

Objetí milence, s touhou a napětím.

Naplněné vášní a chtěním.S něžnostma

ukrytýma ve tvých dlaních.

 

Tak moc mi chybí.

 

Objetí andělů, měkoučké a šustící

s křídel jejich.Tam vždy mohu plakat.

Slzy v drahokamy se promění.

 

Tak moc mi chybí.

 

A tvé objetí chybí mi nejvíce.

jsou v něm všechna objetí světa.

Přítele,otce,matky,bratra,milence i anděla.

 

Tak moc mi chybí.

 

Jedno však stále ještě na mě čeká,

objetí smrti, snad konejšivé

pomalu unášivé v nicotu,

nebo mrazivé a bolestné jak život sám.

 

 

Nevím zda bude mi chybět...