Autor: Václava Eiblová
Objetí
Spočinout v objetí na chvíli,
Objetí přítele pevné, chápající
Mohu věřit, mohu doufat
po celý čas vím že nejsem sama.
Tak moc mi chybí.
Objetí otce tak široké jako oceán.
V jeho hloubi cítím lásku, bezpečí.
Paže jeho jsou jako ochranná zeď.
Tak moc mi chybí.
Objetí matky něžné a laskavé,
konejšící jak vlnky na moři ,
s vůní dětství.Mohu se stulit do klubíčka.
Tak moc mi chybí.
Objetí sourozence, rychlé a impulsivní,
stydlivé a nestálé, přesto je jen pro mně.
Pomalu přichází smích, jak lechtáš
Tak moc mi chybí.
Objetí milence, s touhou a napětím.
Naplněné vášní a chtěním.S něžnostma
ukrytýma ve tvých dlaních.
Tak moc mi chybí.
Objetí andělů, měkoučké a šustící
s křídel jejich.Tam vždy mohu plakat.
Slzy v drahokamy se promění.
Tak moc mi chybí.
A tvé objetí chybí mi nejvíce.
jsou v něm všechna objetí světa.
Přítele,otce,matky,bratra,milence i anděla.
Tak moc mi chybí.
Jedno však stále ještě na mě čeká,
objetí smrti, snad konejšivé
pomalu unášivé v nicotu,
nebo mrazivé a bolestné jak život sám.
Nevím zda bude mi chybět...
Vaše názory
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.