Asi to zažil každý z nás. Mluvíte s člověkem, kterého vidíte poprvé v životě. Ale máte pocit, jako byste ho znali celý život. Prostě si sednete, ani nevíte proč. A přesně takový pocit jsem měla z Kateřiny Pavlokové. Usmály jsme se na sebe, podaly si ruce, daly jsme se do řeči.

Během pár chvil mi prozradila, že je jí osmatřicet let, má desetiletou dceru Kristýnku a než se dostala do sociální firmy Tamtamy, působila v jedné agentuře jako lektorka vzdělávající sociální pracovníky.

„A když to skončilo, hledala jsem něco, kde bych se mohla realizovat. Zároveň jsem ale hledala místo, kde bych to zvládala, protože mi bylo jasné, že bych normální zaměstnání na plný úvazek nezvládala. A tak jsem se ocitla v Tamtamech, kde pracuji už rok a půl jako lektorka dalšího vzdělávání.“

„Normální zaměstnání bych nezvládala…“ Mluvila zvesela dál. Ale já přestala obsah jejích slov vnímat. Opět mi naskočil v hlavě velký červený vykřičník. Jako u Lenky Galajdové.

Normální, NORMÁLNÍ, NORMÁLNÍ?!? Kateřina vypadá úplně normálně. Tak co je na ní tak nenormálního?

„Já mám (ne)normální depresi,“ směje se a viditelně se baví mým úžasem. „Přesněji řečeno rekurentní depresivní poruchu vznikající vlivem stresové situace.“

Každý má občas „depku“

Lehčí deprese měla od dětství. „Už jako dítě školou povinné jsem byla hodně smutná, nechtělo se mi žít. Máma navíc na nás byla sama. A hodně nás mlátila…“

V pubertě se začala chlácholit, že má každý občas nějakou tu „depku“. Navíc brzo odešla z domova a na vysoké škole se jí dařilo skvěle, takže chmurné stavy na pár let téměř odezněly. Po studiu pedagogiky se jí narodila dcera. Rok a půl nato se jí spustila první velká depresivní epizoda.

„Měla jsem i somatické příznaky jako buzení ve čtyři hodiny ráno, neschopnost se rozhodnout, neschopnost vůbec vylézt z postele. S mimčem se ale samozřejmě vylézt musí. Stálo mě to však strašné úsilí.“

Začala uvažovat o tom, jestli ta „depka“ už není náhodou opravdová deprese. Šla proto za kamarádkou psychiatryní, která její obavy potvrdila. O Vánocích roku 2006. „V březnu jsem nastoupila do nemocnice a pak jsem byla obrok v blázinci. A do Bohnic se vlastně pravidelně stále vracím…“

Sebevražedné myšlenky

Za kamarádkou docházela poctivě. „A jednoho dne mi řekla, že jsem zralá na hospitalizaci.“

Cítila se tak i ona sama? Odpovídá ihned, bez váhání. A velmi otevřeně. „Měla jsem hodně sebevražedné myšlenky.“

To sezení se cítila na dně. Přesto, když jí to lékařka navrhla, vzala si den na rozmyšlenou. Nakonec souhlasila.

„Přestože jsem souhlasila, moc jsem pomoci nevěřila. Protože když je člověk v depresi, tak v podstatě nevěří ničemu, že by mu to mohlo pomoci. Deprese člověka v tu chvíli válcuje. Deprese převáží i nad povinností starat se o dítě. Všechno jde stranou. Vždyť jsem se nebyla schopná postarat ani sama o sebe. Vylézt z postele? Vyčistit si zuby? To byla strašná dřina. Je to jak lézt na strašně vysokou horu se strašně těžkým báglem.“

Dceři byl rok a půl, když se dostala na psychiatrické oddělení na Karlově náměstí. Zapojit se tak musel manžel, babičky i kamarádky.

„Manžel samozřejmě věděl, že docházím ke kamarádce na konzultace, ale netušil, že je to až tak vážné. Možná i proto ho to dost zaskočilo. Ono to na mně totiž není moc vidět. Třeba teď… Teď se zrovna moc dobře nemám.“ Říká to pohodovým hlasem, s úsměvem ve tváři, v očích jí poskakují rarášci.

Sedíte naproti ní a vůbec se vám nechce věřit, že právě prochází těžkým obdobím. Jak ale sama říká, je možné, že pár dní po našem rozhovoru skončí opět na týden v Bohnicích. Je to vůbec možné, když vypadá tak skvěle? Když vypadá tak NORMÁLNĚ?

Osudná propustka

Při první hospitalizaci strávila na Karlově náměstí dva měsíce. Nejdříve na otevřeném oddělení, kde byl velmi pestrý program. Ráno rozcvička, ergoterapie, muzikoterapie, cvičení, skupinová terapie… „Den má člověk naplněný až do tří. Navíc tam byla kuchyňka, kde si šlo uklohnit i něco malého,“ popisuje Kateřina. Hned však dodává, že v depresi se jí tam toho stejně moc dělat nechtělo.

Odpoledne pak přicházel manžel s dcerou. Celý měsíc, den co den. Na konci března si ji odvezl na propustku domů. „A tam jsem se pokusila o sebevraždu.“

Mluví klidným, vyrovnaným hlasem. Takovým tónem, jako by vyprávěla, co se stalo nějakému jejímu známému a ne jí samotné.

Jaký prostředek k tomu zvolila? „Samozřejmě klasický ženský – léky.“ Co se dělo dál, si nepamatuje. Probudila se až na jednotce intenzivní péče.

Za pět minut dvanáct? To ne!

Chtělo by se říct, že za pět minut dvanáct… Kateřina však kroutí hlavou. „To ne! Mně už to nemyslelo, v depresi je zpomalené myšlení a zhoršená schopnost koncentrace, takže si myslím, že jsem si to špatně vypočítala, takže by to ani nemohlo vyjít,“ směje se. „Nemyslelo mi to dostatečně, abych tu sebevraždu mohla efektivně realizovat.“

Z otevřeného oddělení putovala na to uzavřené. „Nevypadala jsem totiž, že bych to nezopakovala… Byla jsem hrozně vzteklá, že se mi to nepovedlo. A tenhle vztek mi vydržel asi čtrnáct dní. I vztek vůči doktorům. Nechtěla jsem s nimi mluvit, vnitřně jsem běsnila. Trucovala jsem, ležela v posteli a koukala se do stropu, hádala se s lékaři, jestli podepíši dobrovolný pobyt. Říkala jsem: Když vám to nepodepíšu, tak to jako budete žádat soud o předběžné rozhodnutí? To mě tady necháte proti mé vůli? A ten doktor mi suše řekl: Já ho žádat nebudu, já mu to oznámím! – Tím mě hrozně vytočil. Ale zároveň mi došlo, že se odtamtud fakt nedostanu.“

Na oddělení byl daleko přísnější režim, patnáct žen v jedné místnosti. „Některé byly hodně rozblázněné, měly psychózu a byly dost mimo sebe. Byly tam i ženské přikurtované k posteli.“

Jako za zdí

Bála se mezi nimi? Vůbec. „Mně to bylo fuk. V depresi je člověku všechno jedno. Je jako za zdí. Sám.“

Po čtrnácti dnech ji pustili zpátky na otevřené oddělení, za další dva týdny domů. Opět se začala starat o Kristýnku, pustila se do studia druhé vysoké školy, řídila mateřské centrum. „Nebyla jsem tedy rozhodně ženská na rodičovské, co jí leze mateřství na mozek. Naopak jsem si toho na sebe naložila až moc.“

Za jak dlouho přišly další depresivní stavy? Na to už si přesně nepamatuje. „Pořád se to totiž opakuje dokola. Ale myslím, že tam byly dvouleté mezníky - 2007, 2009, 2011… 2013 jsem byla v Bohnicích jen na „krizáči“ – v centru krizové intervence na týden, to samé další a další rok…“

Kde je ta hranice, kdy ví, že už je jednou nohou zase v Bohnicích? „Docházím ambulantně ke svému psychiatrovi. Když se to se mnou začne horšit, zeptá se mě jemně: Nebylo by vám lépe v nemocnici?“

Centrum krizové intervence v Bohnicích je pro Kateřinu přijatelné. „Máme volnější režim. Ráno dostaneme jídlo, pak je komunitní setkání, kam docházejí i lidé zvenku na stacionární péči. Pak je relaxace, následuje skupinová terapie, mohu chodit do terapeutických dílen, dokonce můžeme opustit i areál. Ale já si nejradši hodím na pokoji deku přes hlavu. Tak je mi nejlíp,“ směje se Katka.

V Centru krizové intervence byla třikrát po sobě, vloni v září pak přešla na mírnější oddělení tři, které je psychoterapeutické. „Je to více podobné otevřenému oddělení na Karláku. Takže myslím, že se mi stav trošku zlepšuje.“

Nemůžu plavat!

Za ty roky už si Katky manžel zvyknul, že občas prchá za pomocí mimo domov. Začátky byly ale hodně těžké. „To proto, že mu asi nedocházela vážnost celé situace. Až poslední dobou začíná sám říkat: Tak do té nemocnice jdi, jestli myslíš, že ti to pomůže. Já to s dcerou nějak zvládnu. Postarám se o ní. Teda… Postaráme se o sebe navzájem,“ usmívá se.

Deprese má u Katky pokaždé stejný plíživý nástup. „Vždycky se mi zdá o tom, že jsem ve vodě a nemůžu plavat. A dva tři týdny nato přijde deprese.“

Když své desetileté dceři řekne o snu, vždycky jen prohlásí: „Ježkovy voči, mami, doufám, že nebudeš mít zase depresi.“

Zatím ale pokaždé po tomto snu přišla. „Dcera je pak z toho smutná a doufá, že jí zase neodejdu do nemocnice…“

Deprese se už stala součástí rodiny. „Nemoc je všudypřítomná. Už jen tím, že každé ráno dcera vidí, kolik do sebe sypu prášků. V současné době šestery.“

Mami, ty jsi nepoužitelná

Do Tamtamů se dostala přes inzerát. V něm stálo, že shání lektora pro pedagogické minimum. A že hledají osobu zdravotně postiženou, která pobírá invalidní důchod. „Na základě toho jsem si vlastně uvědomila, že když beru invalidní důchod, jsem zdravotně postižená osoba. Sama bych se do této škatulky nezařadila. Jako zdravotně postižená se necítím.“

Katka školí párkrát do měsíce. V rámci svého kurzu má tři výukové bloky po čtyřech hodinách. „Školení mě naplňuje. Jen po těch čtyřech hodinách jsem vždycky vyřízená. To mi pak doma dcera říká: Mami, ty když přijdeš z toho učení, tak jsi úplně nepoužitelná! – A je to fakt. To pak prospím celé odpoledne.“

Přiletí čáp? Vrána? Nebo…?

Kde se vidí za pět deset let? Velké plány už Katka nespřádá. „S depresí nikdy nevím, kdy to na mě přijde. Nevím, jaké to bude. Ale pokud to půjde, ráda bych co nejdéle školila.“

Přestože neplánuje, jedno velké dilema před ní přeci jen stojí. Manžel by chtěl miminko. „Nejsem si ale jistá, jestli je to reálné. Se všemi těmi léky a se schopností se o něj postarat… Ptala jsem se psychiatra a ten mi to zatím rozmlouvá.“

Manžel by chtěl. Ale co Katka? „Nemám to v sobě ještě vyřešené. Každopádně je jasné, že už moc času na rozmýšlení nemám. Do čtyřicítky dva roky…“

Co bude tím pomyslným jazýčkem na vahách? V jakém případě by Katka na miminko kývla? „Muselo by se mi udělat natolik dobře, aby mi lékař vysadil léky, se kterými se těhotenství vyloženě nesnese. Tyto teratogenní léky totiž poškozují plod – například dělají rozštěpy páteře… Kdyby mi tedy v dohledné době bylo lépe, vysadila bych tyto léky, nezdál se mi žádný sen o plavání… Tak bych do toho asi šla.“

Veronika Cézová

--------------------

 

Téma neziskových organizací řešíme s Asociací veřejně prospěšných organizací ČR, která iniciovala vznik Značky spolehlivosti. Tu neziskovka získá, pokud:

• adekvátně hospodaří s darovanými prostředky,
• pracuje na svém dalším rozvoji,
• váží si svých dárců,
• odpovědně naplňuje svoje poslání.