Ahoj babinetkám!

Rozhodla jsem se takhle jednou večer, že napíšu další příběh, který nějakým způsobem ovlivnil můj život anebo mi prostě jen zrovna utkvěl v paměti.

Začalo to tuším už po mém přestupu do sportovní školy do 6.ročníku ZŠ.

Těšila jsem se na nové tváře, ale hlavně na nové přátele, které poznám a se kterými budu trávit asi další 3 roky. Ale to jsem ještě nevěděl,a co mě za ty 4 roky všechno čeká. Pomluvy, neshody, hádky, smiřování ale taky smích a hlavně nová a další bližší kamarádství.

Jsme již v 9.ročníku a pomalu mi začíná docházet, co se za ty 3 a půl roku všechno stalo a co jsem prožila s lidmi, se kterými se budu loučit na konci téhle školní docházky a které uvidím možná tak párkrát za měsíc, když s nimi náhodou budu mít společnou cestu do školy nebo vlakem. Jednoduše na ně budu mít vzpomínky ze základky.

Po mém přestupu do sportovní školy jsem počítala s tím, že budu mít mnoho konkurentů co se týče sportu, ale netušila jsem, že jich bude tolik. Navíc mě na každém rohu budou pomlouvat za to, jak se mi daří a jaké mám úspěchy jen proto, že mi třeba jen závidí to, co umím a to, že jsem lepší než oni.

V té době jsem ještě neměla moc potuchy o tom, co to vlastně pořádná závist je, ale už v 8.ročníku mě čekalo veliké zklamání v kamarádce, kterou jsem považovala za kamarádku ze třídy asi nejlepší. Třída byla zprvu rozdělená asi na 5 částí, kde jsme se navzájem pomlouvaly, každá jsme to o sobě moc dobře věděly. A takhle se to s námi táhlo až do 9.ročníku. Až včera jsem doopravdy pochopila, co to opravdová závist je. Jedna holka, kterou jsem považovala za ještě docela fajn, asi zřejmě vypěnila a začala mi nadávat kvůli mé zrzavé barvě vlasů tak vulgárním způsobem, že jsem rezavá kr… a že akorát machruju s tím, co umím. Že jsem se dostala na Mistrovství Republiky v atletice, jsem jí řekla ze své dobré vůle a ona mě takhle ztrapnila před celou třídou. Ale mě tímhle absolutně nerozhodila, to jako kdybych já o ní řekla, že mi vadí její melíry. To je to samé.

Já tohle prostě a jednoduše nedokážu pochopit, a takovým to lidem se jen vždy s úsměvem doslova vysměji, aby jim bylo jasné, co si o nich myslím.

Pro mě je upřímnost vlastností dobrou, ať je v dobrém nebo ve zlém. Já ji vždy přijmu, i když také nerada přiznávám svoje vlastní chyby.

Ale nikdy nepochopím závist… to je pro mě vlastnost, která by snad ani neměla existovat, i když ji má skoro každý druhý člověk…

Dost mě trápily problémy ve škole s mými spolužačkami, ale postupem času jsem začala chápat, že zrovna ony, ty, které na každém rohu někoho neustále pomlouvají, mi za to trápení prostě nestojí. Ve třídě mám teď jen jednu kamarádku, se kterou se mohu podělit o svoje úspěchy. Už jen proto, že vím, že ona je se mnou sdílí a dokáže mě v nich podpořit a stát si za svým názorem a je taky taková jako já, poctivá...

A já proto zastávám heslo: „S poctivostí nejdál dojdeš.“

Vaše Janča

Máte podobnou nebo jinou zkušenost? Chcete se s ní podělit s ostatními? Napište nám příběh svůj nebo svých blízkých a pošlete ho do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě nebo dívce v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama.