Byl jednou jeden brouček

Byl jednou jeden brouček,

ten brouček, ten rád spal.

Ten brouček vůbec nepapal.

A furt si jenom hrál.

Hrál na sifon a klarinet

a na zelenej stonek.

Na velkej žlutej tulipán

a na červenej zvonek.

Tam dole v tůni žila žába.

Ta jeho hudbu tak nerada.

A tak už si to peláší

koupit špunty do uší.

Lékárnice, tlustá včela,

se jí smála ještě včera.

V moudré knize stojí psáno,

to, co už je dávno dáno:

Žáby nemaj uši.

Žáby cítí hudbu tělem

a taky svojí duší.

"To jsou mi ale novoty,

svou duší cítím ty noty!"

A brouček hraje

Fis, G, Gis.

Žába křičí vzteky:

"Musím zabít tenhle hmyz!

- jenže, co s tím masem?

Vždyť já držím dietu!???

- Tak ho schovám pro tetu."

Žába tluče na dveře.

"Zdravím, milý sousede."

Brouček hledá skleničku,

žába třímá paličku.

Brouček vínko nalejvá,

Žába už se napíná...

"Vedle, to jsem ale nešika."

Brouček chápe - utíká.

"Počkej, to já jen tak žertuju.

Na bicí si trénuju."

Brouček, že je muzikální,

oceňuje žabí hraní.

Vidí u ní nadání.

(To už trochu přehání).

Jednoduše:

Žába v sobě našla vlohy,

svou agresi měnit v tóny.

A brouček?

Ten už spinká někde v chládku.

Je rád, že má kamarádku.